Don't be Single

Step by step

,,Drew! Jak jsi mohl ztratit batolící se dítě v jedné místnosti?!" Rozhazuju naštvaně rukama a Drew se instinktivně přikrčí. ,,Já ti nevím. Fakt ne!" Rozhodí nešťastně rukama. ,,Levi... Zlatíčko. Maminka tě hledá." Chodím přikrčená. ,,Mama." Ozve se tiše z pod gauče. ,,Miláčku, copak tam děláš? Víš jak si maminku s tatínkem vyděsil?" Vytáhnu ho a vezmu na ruku. ,,Božínku. Tatínek je někdy neschopný, viď?" Polechtám Leviho na bříšku a ten se zasměje. Posadila jsem ho na kobereček ke kostkám. Levi si tedy začal pokojně s nimi hrát. ,,A teď žádné hovory z práce. Je víkend a ty se budeš věnovat svým otcovským povinnostem." Pokárám Drewa lehce. ,,Ale to bylo důležité." Zamračí se a ohrne ret. ,,Zlato... Náš syn je to nejdůležitější. Co bychom dělali, kdyby se mu něco stalo, hm?" Obejmu ho okolo pasu a na uklidnění mu vtisknu lehkou pusu na rty. ,,Máš pravdu." Přitaká. ,,Ještě, abych ji neměla." Vypláznu na něj jazyk. ,,Co by jsi udělala, kdybych řekl opak?" Zeptá se zvědavě Drew, usazený vedle Leviho na koberečku, pozorujíc, jak skládá kostičky. ,,Zjebala bych tě jako otráveného puberťáka s tím, že v tom případě jsi na to měl myslet dřív, než jsi mě zbouchnul... A nechala bych tě spát minimálně týden na gauči." Usměju se sladce, zatím co Drew vypadá více než zděšeně. Levimu se najednou u pusy objeví pár bublinek, které sám vytvořil. ,,Co to dělá?" Nakrčí Drew nos a upředeně Leviho sleduje. ,,Tohle dělá, když chce autíčko." Zajdu do pokojíčku a popadnu autíčko, co Levi tak moc má rád. ,,Kate!" Zaječí Drew. Pochopitelně mě to vyděsilo a tak jsem hračku upustila na zem a běžela do obýváku snad rychlostí blesku. A právě včas jsem vběhla do místnosti. Levi stál u stolku a díval se na mě. ,,Mama." Zažvatlal s úsměvem a stolku se pustil, aby mohl udělat těch pár krůčků ke mně. ,,Božínku, zlatíčko!" Vykřiknu se slzami štěstí v očích a popadnu ho, když mi tahá za nohavici. Drew k nám taky přispěchal a oba nás objal. ,,Tata... Mama..." Vydechne úlevně Levi a s malými pažemi, kterými nás objímá, mi zaboří hlavičku s již hnědými vlásky, co zdědil po jeho tatínkovi, do záhybu mého krku. Vždy tam hledal bezpečí a to samé u Drewa. Nikomu jinému si to neodvážil udělat, a proč by? Jsme jeho rodiče. To my mu máme poskytnout pocit bezpečí a i když s Drewem víme, že nejsme perfektními rodiči, děláme, co jen můžeme, aby byl Levi šťastný, aby byl zdraví (To teda spíš já a Drew argumentuje, že jelikož jsem doktorka tak to tak i zůstane), ale hlavně, aby se cítil v bezpečí. A jestli je to bezpečí u nás... Pak tu pro něj budeme navěky.