Pomněnky

1. Kapitola

Ulice Konohy kypěly životem. Vzduch naplňovala směsice vůní různorodého jídla, táhnoucí se z mnoha stánků s rychlým občerstvením. A všude kolem panovala bujará nálada.

Sasuke si zastrčil pramen neposedných vlasů za ucho a popondal brýle. Neměl v plánu odhalit svou identitu v době, kdy je všude plno lidí. Zvedl pohled k šarlatově zbarvenému nebi. Hlavou mu prolétla myšlenka večeře, nikoliv však s Orochimarem. Vytáhl z kapsy telefon a začal v kontaktech hledat číslo na Sakuru.

Zatímco hleděl do displeje procházel pomalu proudem lidí s úmyslem přejít na druhou stranu silnice. Nevnímal své okolí, tudíž nezaslechl ani varovné volání. Teprve skřípění pneumatik a stále hlasitější troubení auta jej donutilo zvednout hlavu.

Zamrzl uprostřed kroku, neschopen žádné reakce. Stál na bílé čáře dělící polovinu vozovky a jen bezmocně zíral na přibližující se automobil. Někteří přihlížející vyděšeně vřískali, zatímco jiní jen lapali po dechu. Nikdo nebyl schopen jakkoliv mladému Uchihovi pomoci.

Oranžovo žlutý záblesk po němž nenásledovalo nic jiného, než nekonečná tma. Očekávaný náraz nebyl bolestivý a velký, jak myslel. Možná je to tím, že už jsem mrtvý. Napadlo ho. Tuto domněnku mu potvrzovala spousta hlasů znějící mu spíše jako šumění. Dále také chlad, prostupující jeho zády. Zároveň mu to ale vyvracela skutečnost dvou pevných paží tisknoucích si jej k číši hrudi.

Sasukeho srdce vynechalo úder. Prudce otevřel oči a ihned se střetl v konfrontaci s blyštivě modrými safíry vykukujícími spod světlých kadeří. Ty se v paprscích zapadajíciho slunce třpytily a nabývaly dojmu tekoucího zlata.

Anděl. Bylo první slovo, které vyplulo v mysli mladého modela.

„Jsi v pořádku?" promluvil na něj mladík starostlivě. Pomalu se vyškrábal na nohy a urovnával si oblečení. S nemalým potěšením zjišťoval, že záchranou toho ignoranta si roztrhnul svou nejoblíbenější  bundu.

„J... jo, myslím," vykoktal stále ještě otřesený Sasuke, zatímco vstával z chladné země.

Vlasy se mu přelily na ramena, při rychlém pohybu. Vyděšen skutečností, že před malou chvílí málem zemřel ani nepostřehl, že brýle dávno neskrývají jeho totožnost, nýbrž leží na zemi.

„Ty ses dočista zbláznil! Proč nečumíš na cestu?!" spustil na něj blonďák úplně jiným tónem. Což způsobilo, že slova díku, doposud se rýsující v Uchihově hlavě se vypařila.

Svraštil obočí a ruce si založil na hrudi. Nadechoval se k pokračování v začínající hádce s cizincem, když najednou malá holčička procházející kolem prohlásila, ne zrovna potichu, že je ten kluk z billboardu.

Někteří přihlížející začali vřískat, zatímco jiní jen lapali po dechu. Houf mnoha lidí obklopil mladého modela. Jedni jej prosili o autogram, jiní o fotku. Strkali mu před obličej telefony, různě jej osáhavali a on najednou cítil bezmoc.

„P- pardon," pokoušel se jít pryč z jejich dosahu. „Zdovolením, já jen," málem dostal ránu do tváře, když mu kdosi vrazil telefon přímo před oči.

Opatrně, aby svým fanouškům neublížil, je odstrkoval stranou. Oni ale nebyli tolik ohleduplní. Překřikovali jeden druhého, tahali jej za oblečení i vlasy.

„Pardon, můžu projít!" pohár jeho tepělivosti pomalu přetékal. Samozřejmě, že zbožňovala všechny své obdivovatele, ale nesnášel ten typ pomatených a vřeštících fanoušků. Nejhorší bylo, že mezi nimi nebyly pouze dívky, ale také muži - a ne, nebyli to novináři, jak mu původně tvrdili.

„Hej! Neslyšeli jste?!" Rázný hlas prořízl hlasité lidi. Ti na malou chvíli přesunuli svou pozornost od Sasukeho k blondýnovi v oranžovém.

Toho mladík využil. Čapl tmavovlasého za předloktí a vytáhl jej z davu. Ani poté ho nepouštěl a kvapným tempem jej vedl ke svému motocyklu.

„Děkuju, dvakrát si mi dneska zachránil prdel," pronesl Uchiha, když bylo nebezpečí zažehnáno.

Cizinec na to neřekl jediné slovo, vrazil mu do rukou svou přilbu.
„Jedeš se mnou? Hodím tě na hotel," dostal nabídku, kterou rozhodně nemohl odmítnout. Cosi jej k blonďákovi táhlo.

„Hotel Star, to je -," chtěl předat adresu svého bydliště, ale byl utnut uprostřed věty.

„Vím, kde to je!" prskl na tmavovláska nepřiměřeně. Nastartoval a pokynul Uchihovi, aby nasedl za něj.

Sasuke se zpočátku ostýchal a držel si od mladíka odstup. Sledoval okolí. Vítr ho hladil po tváři, byl to příjemný pocit. Cítil se svobodně. Pro větší požitek z jízdy zavřel oči. Jenomže vzápětí zastavili a on celkem neochotně slézal z motorky.

„Aje tu zase ta chvíle, kdy musím říct, že ti děkuju... Přijdu si hloupě, nemohl bych udělat já něco na oplátku pro tebe?" spustil Sasuke, kterému byl zlatovlasý skutečně sympatický.

„Nepomohl jsem ti s vidinou odměny... Nic od tebe nechci," nebyla to odpověď, kterou chtěl Uchiha slyšet.

„Takže víš kdo jsem," pronesl model zklamaně. Ramena mu poklesla. Na druhou stranu, co ale očekával.

„To tady ví každý..." cizinec si bral na hlavu přilbu. Zřejmě někam chvátal.

„Mohl bych se alespoň zeptat na tvé jméno?" zastavil jej ještě na chvíli neodbytný model.

„Ne, stejně by sis ho zítra nepamatoval," suchá odpověď. Jeho zachránce si zřejmě myslel, že patří mezi ty hvězdičky co si neberou věci jako jména do hlavy.

Uchiha nestihl nic namítnout. Než vůbec zpracoval co slyšel, byl totiž ten tajemný krasavec pryč.

Tak jsem se konečně dokopala k pokračování!
Další kapitola bude na konci týdne. Plánuji vydávat jednou za týden, takže vám snad bude takový interval vyhovovat.

Pokud najdete nějaké chyby nebo překlepy klidně mi dejte vědět. Nekoušu!

Jinak budu moc ráda za všechny hvězdičky i komentáře. U další části!