Pomněnky

13. Kapitola

Zvonek probral Naruta z jakéhosi transu. Několikrát zmateně zamrkal, než vstal z pohovky a zamířil ke dveřím. Nikoho neočekával, takže nějak automaticky tušil, že to bude pro Hidana.

„Dobrý den, přejete si?" udiveně létal očima mezi dvěma muži v policejních uniformách.

„Hledáme Naruta Uzumakiho, bylo nám řečeno, že se zdržuje na této adrese, mohli bychom s ním mluvit?" spustil starší z dvojice strážníků. Oba dva měli v obličeji kamenný výraz. Doposud nepohnuli jediným mimickým svalem, jako by byli roboty.

„To jsem já. Smím vědět, co se děje?" nebyl si vědom, že by cokoliv provedl, přesto mu srdce najednou bušilo mnohem prudčeji.

I navzdory svému čistému svědomí pociťoval podivnou tíhu vinny a zároveň nepříjemné úzko stahující mu průdušnice. Jen aby se nikomu nic nestalo! Prolétlo mu hlavou, přičemž pomyslel na Sasukeho a následně i svou rodinu.

„Byl jste označen jako poslední člověk viděný se Sasukem Uchihou před tím, než byl unesen," vysvětlili mu. V tu chvíli zapomněl dýchat.

Jeho tvář ztratila zdravou barvu. V uších mu šuměla krev a podivný tlak pulsoval na jeho temeni.

„Bylo by vhodné, kdybyste s námi nyní jel na stanici kvůli podání vysvětlení."

„Chcete mi říct, že jsem obviněný ze Sasukeho únosu?!" mráz mu přejel po páteři. Vztek zaslepil smysly. Sevřel ruce do pěstí, že mu kloubky zbělaly.

„Musíme prověřit všechny verze," Naruto to chápal, na druhou stranu jej štvalo, že budou ztrácet čas s ním, místo toho, aby hledali skutečného viníka.

Nechal se tedy odvézt na stanici, kde ho čekal výslech, který, ač se opakovalo pouze několik stejných otázek, trval nekonečně dlouho.

„Ano, jak už jsem říkal prvně, dorovodil jsem Sasukeho k hotelu, počkal, než vešel dovnitř a pak odešel domů, nevím, co po mě chcete ještě slyšet!" prskal jako kočka, když  už po čtvrté opakoval stejnou odpověď.

„Před tím jste říkal pouze to, že jste ho doprovázel," hledal v jeho slovech vyslíchající kdejakou skulinku.

Blonďák si frustrovaně prohrábl vlasy. To nemohla být pravda.

Za to tmavovlasý muž, věkem k jeho vlastnímu otci, vypadal, že si jeho trýznění užívá. Jeho chladný výraz mu přidával na arogantním působení.

„Poslouchejte! Ptáte se mě na ty samý věci už nejméně dvě hodiny a já nevím, co víc bych vám mohl ještě říct!" praštil naštvaně do desky malého šedivého stolku, jenž jej od policisty odděloval. „Radši byste měli hledat skutečného viníka! A ne se připravovat o čas debilními otázkami!" křičel nasupeně. Měl o mladého Uchihu nehorázný strach.

Z ničeho nic se otevřely dveře. Místnost zaplavila záře z chodby a na malou chvíli zbavila Uzumakiho schopnosti vidět.

„To by stačilo. Naruto, už nic neříkejte, odcházíme," cizí hlas ho překvapil. Pohlédl k muži, jehož tvář viděl poprvé v životě. Zamžoural na něj, než vztekle pronesl: „A vy ste jako kdo?!"

„Jmenuji se Kakashi Hatake, jsem Vaším právním zástupcem," představil se muž rychle. „Poslal mě  Váš otec," dodal ještě, čímž osvětlil důvod své přítomnosti.

„Nemám zájem o Minatovu starost!" cítil, jak mu nervy šponují k prasknutí. Dnešek byl snad zkouškou jeho trpělivosti.

„Vztahy mezi Vámi a Vaším otcem mě nezajímají. Jsem zde, abych Vám oznámil, že nemusíte déle vypovídat, což znamená, že smíte jít," mluvil s naprostým klidem. Občas koutkem oka zalétl k policistovi, který nevypadal nadšeně. On se ale nedivil, naopak - chápal.

Naruto smířeně strčil ruce do kapes a bez dalších slov vyšel ven. Kakashi s ním srovnal krok a společně procházeli mnoha chodbami směrem k východu.

„Zvládl bych to..." zamumlal blonďák nakonec.

„Nezvládl," takovou odpověď mladík nečekal a už chtěl něco odseknout, ale byl předehnán: „Zřejmě nevíš, kdo byl ten policista, dovol mi tedy, abych ti zpětně představil Fugaka Uchihu, Sasukeho otce," Naruto vytřeštil oči nad tímto zjištěním. Nyní tomu všemu už rozuměl a možná i zalitoval, že nemohl pomoci více.

Drahoušci moji, mám neskutečnou radost! Proč? Přesáhli jsme milník 1K přečtení, za což vám neskutečně moooooc děkuji!

Vážím si veškeré vaší podpory, ať už v podobě votes, tak i komentářů! ❤️❤️❤️

Ještě jednou velké díky! ❤️❤️