Pomněnky

7. Kapitola

Kapitola věnovaná ImJustPsycho

Hidanovi běhal mráz po zádech. Neochotným krokem vešel do jedné ze zapadlých uliček. Byl to nepříjemný pocit. Strach mu svíral žaludek a vytvářel v krku nepříjemný knedlík. Většinu času se soustředil jen na to, aby nedýchal příliš splašeně. Měl to takhle poslední dobou pokaždé, když přišlo na setkání s Havranovými lidmi, obzvláště když neměl potřebné peníze.

Očima putoval po liduprázdném místě. Trvalo mu dlouho, než si všiml siluety skryté ve stínu, kam nedosahovalo světlo, které vydával starý fosforový nápis. Rusovlasý mladík vyšel ze svého úkrytu. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.

„No konečně, Hidane! Máš zpoždění!" vpálil ihned šedovlasému, který nasadil omluvný výraz, zatímco vymýšlel vhodnou výmluvu.

„Sasori, příteli, moc se omlouvám, musel jsem ještě něco zařídit," podrbal se rozpačitě ve vlasech a přešel k nižšímu mladíkovi do vzdálenosti, v níž se cítil pohodlně a zároveň ho tím nijak neurážel.

„Ty prachy! Havranovi dochází trpělivost a já nerad čekám!" nastavil ruku v očekávání, že tento kšeft bude mít rychle za sebou.

No, tato domněnka mu byla vyvrácena, když se Hidan začal různě vymlouvat. Popravdě ml chuť ho na místě zastřelit, ale šedovlasý dal vskutku skvělou nabídku, kterou by jeho nadřízený určitě neodmítl.

„Dobře, přimluvím se za tebe, ale jestli neseženeš slíbenou částku do osmatřiceti hodin, vlastnoručně tě zabiju!"

Mezitím na opačné straně města, v kulturním domě mistra Saie, stála dvojice číšníků skrytá naproti vchodu do hlavní chodby. Byla to výhodná pozice. Oni měli přehled o každém příchozím, zatímco jejich maličkosti postřehl jenom málokdo.

„Určitě nepřijde," zkonstatoval Naruto. Ruce si založil na hrudi a zády se opřel o zeď. Napovrch hrál, že nemá o setkání se Sasukem jediný zájem. Uvnitř ale navzdory tomu velice toužil ho opět spatřit.

Ve chvíli, kdy to už chtěl vzdát a vrátit se do sálu dění, vystřelila Gaarova ruka vzhůru. Ukazovák mířil na právě vcházející dvojičku. Blonďáčka píchlo u srdce, když viděl, jak má jeho tmavovlásek propletené prsty s tou růžovohlavou holkou. Svraštil obočí a přestavoval si, jak jí do toho velkého čela vypaluje pohledem díru.

Pak ale svou pozornost přetočil k mladíkovi v černém obleku. Vypadal skvěle. Správně vybrané oblečení odhalovalo světu útlou postavu. Dlouhé vlasy měl stažené do uhlazeného drdolu, jenom pár pramínků lemovalo jeho líce. A ty laní oči – smutné, plné žalu a beznaděje. Sasuke působil dost bezradně, jako by chtěl být kdekoliv jinde, než tady.

Naruto ani netušil, jak k tomu došlo, ale najednou stál spolu s Gaarou těsně před párem. Těžce polkl. Jeho přítel dávno rozvázal konverzaci s dívčinou, zatímco on nemohl jinak, než zírat na skleslého tmavovláska, který svému okolí nevěnoval dvakrát moc pozornosti.

„Ale kam se podělo mé vychování, jmenuji se Sabaku no Gaara a můj přítel je Naruto Uzumaki," představil se rusovlásek, který najednou komunikoval více, než kdy jindy.

„Uzumaki?" zopakoval model jako ze snů. Strhl k sobě veškerou pozornost. Konečně zvedl své temné oči od země a pohlédl do tváře zírajícího mladíka naproti sobě. Naruto v rozpacích rychle uhnul pohledem a trochu nervózně se podrbal na zátylku. „Takže syn politika," zkonstatoval tmavovlasý věcně, jako by si chtěl tuto skutečnost ujasnit.

Bylo vidět, že Naruto není moc nadšený, že na něj nyní nahlíží takto.

„Dáte si něco k pití?" zhostil se opět slova Gaara. Hned jak mu Sakura přikývla, nabídl jí rámě. „tak já ukáži slečně kudy k šampaňskému, Naruto, ty se postarej o mladého pána!" kulišácky mrkl na vyjeveného blonďáčka a dříve než by stihl cokoliv říct, tak zmizel mimo jeho dosah. Naruto a Sasuke se ocitli o samotě.