Pomněnky

9. Kapitola

Cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy a nebylo mu to vůbec nepříjemné. Nevnímal šuškání ze strany ostatních účastníků ani jejich jedovaté pohledy. Jediné čemu věnoval pozornost, byl Naruto, který se zrovna smíchy zalykal z vlastního vtipu. Přišel mu tolik roztomilý. Nemohl si pomoci, přisedl si k němu blíže, jednu dlaň mu položil na stehno, všimnul si, že tímto dotykem získal jeho zájem. Lehce stiskl, načež se naklonil a zkusmo vyjukaného blonďáčka políbil.

Naruto zmateně zamrkal. Netrvalo mu ale ani půl minuty vzpamatovat se. Sám si tmavovlasého přitáhl ještě blíže a polibek prohloubil. Sasuke si vyložil onu spolupráci po svém. Rukou zajel pod lem smetanové košile. Sametová kůže tak moc hřála. Ve chvíli, kdy ruku, kterou měl na blonďáčkově stehně, posunul blíže k rozkroku, cítil jak se Naruto napnul. V ten moment došlo i k přerušení onoho úžasného okamžiku. To ale mladého Uchihu nemohlo rozházet.

„N-někdo nás uvidí," zakoktal se Uzumaki, když mladý model začal prsty obratně rozepínat knoflíčky jeho svrchní části oblečení.

„Nad tím nepřemýšlej," natáhl se mu k uchu a laškovně stiskl jeho boltec mezi zuby. Narutovi v tu chvíli uvízl vzduch někde na cestě do plic, což zapříčinilo, že mu přes rty uniklo něco jako zasténání, keré tedy psíše připomínalo zadušení.

Blonďáček roztřesenýma rukama odstrčil od Sasukeho toužebných doteků... Chtěl to, tak moc, ale... cosi uvnitř mu v tom bránilo. Provinile sklopil pohled. Zkazil to, celé. Uchiha nechápavě naklonil hlavu. Zkousl si dolní ret a snažil se zbavit pocitu, že to celé nejspíš přehnal. Možná byl až moc hrr.

„Já... já jen... neuspěchejme to. Nechci být tvůj jednorázový úlet," zamumlal cosi, čím se chtěl beztak omluvit sám sobě. Protože jinak si nedovedl vysvětlit, že zrovna odmítl nejhezčí bytost, kterou kdy v životě potkal.

„To rozhodně nebudeš," usmál se tmavovlasý a opět chtěl vyplašeného mladíka políbit. Jenomže tentokrát se Naruto nenechal. Se smutkem napsaným hluboko v očích opět uhnul, čímž zastavil jakékoliv další snahy ze strany mladého modela. „Já teda radši půjdu," zvedl se Sasuke a seběhl těch pár schodů. Dál ale dojít nestihl, protože ho pevný stisk na zápěstí zastavil.

„Ne, to ne!" vrtěl Naruto naléhavě hlavou. Nechtěl, aby to skončilo takhle. Proč jen nedržel hubu?! Zmocňovaly se ho výčitky.

„Promiň, Naru, mám zítra přehlídku a potřebuju být fit," vysvětlil mu rychle a opatrně se vykroutil z jeho sevření. Strčil si jeden neposedný pramen vlasů za ucho a vykročil ulicí k hotelu. V tu chvíli ho ani nenapadlo, že Sakura bude šílet, kvůli nevědomí o tom kde je.

Jediné, co měl v hlavě, byla domněnka, že to celé posral. Neměl tolik naléhat. Však co si myslel? Že s ním půjde do postele? Sotva se znají! Pevně semkl oční víčka. Tolik se za sebe styděl. Vtipné bylo, že Naruto měl stejné myšlenky, akorát v nich byl zodpovědný za zkažený večer on samotný.

„Doprovodím tě! Znám zkratku!" vyhrkl najednou do ticha hlas mladého Uzumakiho. Doběhl svého nového přítele a srovnal s ním krok.

Jejich cesta byla zahalena do podivného nepříjemného ticha. Nikdo nevěděl, jak navázat konverzaci, byli jako dva cizinci. A oba si velmi oddechli, když spatřili budovu, ve které měl Sasuke pokoj, znamenalo to totiž konec tomuto podivnému a nepříjemnému napětí mezi nimi.

„Uhm... uvidíme se ještě?" zeptal se opatrně rozpačitý chlapec. V tmavých očích vypadal tolik nevinně. Jako anděl, co právě sestoupil na zem. Nezkažený. Čistý. Nevinný. Bylo to až neuvěřitelné.

„Zítra po přehlídce, ve tři?" navrhl Sasuke a dostal pouze kladnou odpověď. „Dobře, tak ve tři tady," dodal ještě a otočil se ke vchodu. V ten moment se ocitl přitisklý na hruď blonďatého mladíka. Jeho paže měl obmotané kolem pasu, vnímal jeho teplý dech na svém krku, kde vzápětí ucítil měkkost Narutových rtů. Lehce naklonil hlavu na stranu, čímž poskytl blonďáčkovi vědomě lepší přístup. Pár vteřin na to už se na bílé kůži rýsoval tmavomodrý flíček.

Jejich rozloučení trvalo nakonec mnohem déle, než by si přiznali. Když Sasuke vyčkával, než ho výtah vyveze do požadovaného patra, spokojeně se usmíval. V očích měl jiskřičku štěstí. V zrcadle študoval značku, kterou si ho Uzumaki přivlastnil. Sarutobi bude šílet. Všichni budou šílet, až to uvidí a na to se on těšil.

Cinknutí mu oznámilo, že by měl vystoupit. Chodba byla podivně potemnělá. Světla se normálně aktivovala pohybem, ale ne nyní. Uchiha tomu nevěnoval pozornost. Došel ke svým dveřím, když ho tupá rána do zátylku poslala k zemi. Před očima se mu rozprskly hvězdičky. Víčka mu ztěžkla. Několikrát zamrkal, ale nepomohlo to. Otočil se, postřehl siluetu, jak se nad ním naklání. Chtěl cosi říct, ale slova zůstávala nevyřčená.

„Dobrou noc, sladký princi," další rána ho vyslala vstříc chladné náruči bezvědomí.

Zlata moje. Dnes večer odjíždím na nějaký čas pryč a nevím, jak na tom budu s internetem nebo časem na psaní. Toto je tedy poslední kapitola prázdnin (Jako by stejně nekončily). každopádně, další část můžete očekávat kolem 10. 9. Dříve to skutečně nestihnu. 

Jinak budu moc ráda za veškeré ohlasy, ať v podobě komentářů, nebo hvězdiček. Brzy u dlaší části!