Pomněnky

17. Kapitola

Hidan nemohl nepostřehnout nenápadně nápadné auto, které se ho drželo, co vyjel z města. Chvíli myslel, že se jedná o náhodu, ale jakmile spatřil i další vozidla a k tomu známou motorku svého dealera, bylo mu jasné, která bije. Havran si pro něj šel.

Změnil plán. Strhl volant na stranu a sjel na nenápadnou polní cestu a hned poté zmizel mezi stromy. Doufal, že v lese je setřese. Znal terén z paměti. Kousek dál měl jednu ze svých zašíváren, kam se uklízel, když bral.

Velká auta zůstala stát na okraji. Nezdálo se, že by ho někdo následoval. S vítězoslavným úšklebkem prokličkoval mezi statnými kmeny a pomalu mířil k rozpadlému komplexu budov staré konzervárny.

Zaparkoval auto v jednom z bývalých skladů a vystoupil. Musí počkat, než to vzdají a nechají ho jít. Což udělají tak jako tak. Havran chce svého bratříčka, bez něj ho nikdy nenajdou.

„Skončil si Hidane!" dobré rozpoložení bylo ta tam. Prudce se otočil. Sasori stál ve vjezdu, v jedné ruce svou motorkářskou přilbu, druhou u pasu přiloženou na zbrani. Jak je možné, že ho neslyšel? Byl tolik zaujatý svou povedenou lstí? No, tolik povedená v závěru nebyla.

Dan zpanikařil. Chtěl vyběhnout pryč, ale varovný výstřel ho přikoval k podlaze. Než se vzpamatoval, byl obklopen i ostatními.

Poplašeně pozoroval všechny ty nečitelné tváře. Nevěděl, co může očekávat. Většinu z nich neznal. Vlastně skoro nikoho, až na Sasiho a ty, co s ním občas chodili v případě, že potřeboval z nějakého zákazníka dostat peníze.

Dokonce ani netušil, který z nich je boss. Zmateně se rozhlédl. Třeba tu vůbec nebyl. Ano, určitě poslal ostatní, aby za něj udělali špinavou práci. Ale nemohou ho zabít, ne? Neví kde je ten model. Bez něj jsou ztracení. Povýšeně se ušklíbl. Je v bezpečí.

Tato myšlenka opustila jeho mysl ve chvíli, kdy dostal pěknou ránu pěstí. Nevěděl, odkud útok přišel, nebyl ani připravený a proto skončil na zemi, o kterou si klepl druhou.

Několikrát zmateně zamrkal. Snad stále nechápal, co se to stalo. Vzhlédl. Nad ním stál mladý muž, jehož obličejové rysy spolu s barvou očí a vlasů mu napověděly, že se jedná o bratra toho princátka. Konečně měl tu čest poznat Havrana osobně.

Představoval si ho jinak. Jako nějakého staršího vyholeného chlápka s knírkem, oblečeného do černého obleku ušitého na míru. A místo toho měl před sebou ptáče, co před nedávnem mělo osmnáct.

„Najděte Sasukeho!" vydal mladík rozkaz a všichni se rozeběhli do všech možných koutů. Jen pár mužů, včetně Itachiho a Sasoriho zůstalo dohlížet na šedovlasého, který se bavil jejich naivitou.

•••

Gaara si nervózně prokřupával kloubky u ruky, jak seděl na chodbě policejní stanice. Měl zvláštní pocit, celé to trvalo moc dlouho. A on zatím stále nevěděl, jestli jeho blonďatý kamarád neblouznil ze zranění. Pokud nahlásí falešnou stopu, určitě si to odpyká a ani otec mu nepomůže. To on ale ostatně nikdy nedělal.

„Gaaro," otevřely se dveře a on byl pokynem pozván dále.

Nerozvážně tedy vstoupil do kanceláře, kde bylo na jeho vkus až moc lidí a všichni upírali pohledy jeho směrem. Těžce polkl a váhavě se usadil u stolu, na jehož opačné straně už vyčkavál tmavovlasý muž, o němž měl dojem, že ho zabije pohledem.

„Prý máš nějaké zprávy ohledně zmizení Sasukeho Uchihy," rusovlásek pouze kývnul. Zevnějšek policisty dohromady s jeho kamenným výrazem si žádal respekt. „Tak mluv, co víš nového?"

A tehdy Gaara spustil. Vylíčil vše, co se u nich událo, že Hidan přivlekl Naruta v bezvědomí s tím, že spadl ze schodů a když chtěl volat sanitku, tak mu sebral mobil. I to, že Naru po probrání vyvrátil to, co mu bylo řečeno. Dodal i, že si není jistý pravdivoství, ale raději jim to přišel nahlásit, aby náhodou něco nezanedbal.

•••

Pomalu se vraceli všichni lidé, bez úspěchu. Zbývalo jen pár jedinců, kteří v sobě nesli naději, že se Sasuke najde. Ale ani oni nepřinesli Itachimu dobré zprávy.

„Všechno jsme prohledali, ale nikde tu není," pronesl Kisame, který přišel jako úplně poslední.

Tehdy Hidan nevydržel a vyprskl smíchy. Což bylo, jak později zjistil, obrovskou chybou.

Itachi k němu přistoupil a nemile mu ukázal, že vážně není v situaci, kdy by se mohl posmívat. V Uchihovi vřela krev. Jakmile vrazil tomu parchantovi jednu, nemohl se zastavit, a pokud by nebyl po chvíli od Hidana odtržen nejspíš už by šedovlasý visel na hraničním přechodu z vědomí do temnoty.

„Uklidni se! Tohle nikam nevede!" držel stále ještě Kisame Itachiho pod rameny.

Chápal, že má starost, vždyť šlo o jeho mladšího brášku. Sám by určitě nejednal jinak, kdyby se jednalo o jeho rodinu. Jenomže pokud z něj vymlátí duši, nic si nepomůže.

„Víš, že když mě teď zabiješ, tak už ho nikdy neuvidíš, že?" vyhrabal se Dan alespoň na předloktí a otřel si do rukávu krev z nosu a rozraženého rtu. Dostal pěkně.

„Ano, to si moc dobře uvědomuju," vydechl tmavovlásek, čímž vyventiloval i zbytek vzteku. Už se nenechá unést. „Sasori, " kývl k rusovláskovi.

Ten automaticky vytáhl z kapsi stříkačku a čistou jehlu, spolu s tmavou ampulkou. Dan zkoumavě pozoroval jak si Sasi dával s nabíráním podivné jantarově zbarvené tekutiny na čas.

Když k němu přikročil, stáhly se mu zornice do maličkatých teček. Chtěl utéct, ale byl někým nemilosrdně přiražen zpět k podlaze. Ten kdosi mu držel své chodidlo mezi lopatkami, čímž mu znemožňoval jakýkoliv pohyb, nemohl se ani pořádně nadechnout. Bezmocně sledoval, jak mu Sasori kleká na rameno a přibližuje se s jehlou k jeho předloktí.

„Ne... NENENE!" křičel jako smyslů zbavených, když jehla pronikla kůží a podivná látka byla vpuštěna do jeho oběhu. „Co je to?! Cos mi to píchnul?!" panikařil. Vzpíral se těm, co ho drželi v šachu, čímž způsoboval, že krev proudila rychleji.

„Nedělej, že s tím máš problém... pouštěl sis do žil každý den, neptal ses, co to je a najednou kolem toho děláš scény," protočil na

•••

Gaara nasupeně odcházel z budovy Konožské policejní stanice. Takový trapas v životě nezažil. Všichni se mu vysmáli. A to všechno kvůli Narutově příběhu! Kde ten kluk vůbec je? Chtěl mu volat, ale pak si uvědomil, že mobil co má u sebe, je jeho.

Tehdy ho uhodil nápad. Může přeci najít svůj telefon, prěs apku Najít iphone.