Pomněnky

15. Kapitola

Gaara posedával před obrovskou skříni, kolem sebe měl rozházené věci. Lokty zapřené o kolena a hlavu složenou v dlaních. Prodíral se svou myslí v pokusu přijít na to, kam mohl zmizet jeho milovaný medvídek. Ze zadumání jej vytrhlo zaklepání a následné otevření dveří v nichž stál Naruto.

Blonďáčkovi vyrazil bordel v pokoji úklidového pedanta dech. Dokonce úplně zapomněl, proč původně přišel.

„Co vyvádíš?" zeptal se zaraženě a ještě několikrát přelétl očima po rozházených věcech.

„Neviděl si Pana Mašličku?" optal se rusovlásek skoro zoufale. Prohledal snad úplně vše, neměl tušení, kde jinde by mohl plyšáka nechat.

Naruto vyprskl smíchy. Jeho skoro dospělý kamarád sháněl dětskou hračku. Kousl se do rtu, ale stejně mu to k ničemu nebylo. Místnost naplnil pobavený smích.

„Heej! Nech toho!" osopil se proti němu Gaara, kterého reakce dost vyvedla z míry. Do tváří se mu nahrnula krev a podivný pocit trapnosti ho uvnitř požíral. „Mám v něm ty peníze!" vysvětlil rychle, ač jedním z důvodu, proč ho hledal byla i skutečnost, že měl svou vzpomínku na dětství skutečně rád.

„To si děláš prdel!" Naruto během vteřiny zvážněl. Mladší zavrtěl smutně hlavou. „Prošel si všechno pořádně?"

„Nejmíň milionkrát," pomalu vstal, překročil opatrně hromádky oblečení a knih.

„Kouknem ještě v jiných místnostech," zkonstatoval nakonec Uzumaki a sám se zapojil do pátrání.

Prošli společně snad úplně všechno. Dokonce zapomněli na večeři, kvůli které Naru za Gaarou šel. Hidanovi o tom samozřejmě hned neřekli. Bylo to hnusné, ale jediný, kdo stále potřeboval money byl právě on.

„Dane? Neviděl si někde Mašličku?" zeptal se nakonec Naruto s tónem plným podezření. Byla mu ale dána záporná odpověď a bohužel, musel uznat, že naprosto upřímná.

Přesto ho ale vnitřně užíral pocit, že Hidan ví víc, než jim říká. Hlavně v posledních několika dnech byl zvláštní. Pořád chodil nahoru na půdu a ... ano! Půda. Poslední neprozkoumané místo. Gaara ho tam mohl omylem odnést se starými věcmi.

„Kouknu ještě na půdu, jinak fakt nevím, kde by byl..." oznámil rusovlasému. Ten jen přikývl a opět přiložil hlavu na podlahu zkoumaje jestli není třeba zapadlý pod gaučem.

Naruto pomalu kráčel po schodech vzhůru, když najednou Gaara vesele zavýskl. Našel medvídka hozeného za komodou, na které stála televize.

„Dojdi prosím říct Narutovi, že jsem ho našel," požádal přítele. Který jen přikývl. „Je na půdě," s těmi slovy se Hidanovi zastavilo srdce. Ač si to neuvědomoval, vykulil oči, načež se rozeběhl vpřed.

Prolítl chodbou jako velká voda, když ale stanul před schody, Naru už odemykal. Zrak mu zakalily mžitky.

Sasuke na druhé straně dveří stál připravený na tuto chvíli. V rukách svíral skleněnou vázu, kterou bez delších úvah mrštil přicházejícímu na hlavu. Ta se roztříštila na tisíce kousíčků.

Narutovi se najednou zatmělo před očima. Cítil ostrou bolest ve svém temeni, uvědomoval si i ochabující tělo. Svezl se k zemi.

„Naru?!" znal ten hlas, který ho volal než padl do spárů pohltilo bezvědomí.

Sasuke klesl na kolena. Rozklepanýma rukama si přitáhl bezvládného blonďáčka do náručí. Dlaň opatrně přitiskl k ráně z níž prýštila krev. Co to jen udělal?!

„Jen se podívej, cos způsobil, Sasuke," stál nad ním Hidan s pobaveným úšklebkem. Snad jako by ho přítelovo zranění těšilo.

„Pomoš mu, zavolej záchranku, prosím!" Sasuke skoro brečel. Oči plné neprolitých slz zrcadlících zoufalství. „prosím!" zopakoval tenkým hláskem. Mysl zahlcenou tíhou svého činu. Třásl se po celém těle. Na hrudi ho tížilo. Litoval své impulivní povahy. Ale koho by napadlo, že vejde někdo jiný, než ten parchant. Co tu vůbec Naruto dělá? Byl snad celou dobu Hidanovým spolupachatelem? Otázky, jejíchž zodpovězení se bál.

„On to zvládne, teď se musím postarat o něco jiného," s temným zábleskem v očích vykročil k modelovi.