Pomněnky

20. Kapitola

Itachi zádumčivě zíral na uniformovaného muže. Ten byl nervózní z nedařícího se výslechu. Pochodoval v šeru místnosti a snažil se uklidnit. Moc mu to nešlo. Nejen, že ho štvalo nepříjemné zrnění a blikání zářivky, k tomu ho iritovaly ty oči, které skenovaly každý jeho pohyb. Nebylo to poprvé, co tahal z obžalovaných přiznání, donutil zpívat i na první pohled mnohem drsnější týpky, ale tohle ptáče oplývalo zvláštní aurou. Nejspíš proto, že se jednalo o syna jeho nadřízeného, kterého mu velmi připomínal. Plus tak nějak tušil, že Fugaku stojí za sklem a sleduje počínání svého potomka i navzdory tomu, že je postavený mimo službu.

„Tak naposledy..." zapřel se rukama o konferenční stolek a odhodlal se navázat s Itachim oční kontakt. „Cos tam dělal?!" dával důraz na každé jednotlivé slovo.

Nic to s ním neudělalo. Obžalovaný nepohnul jediným mimickým svalem. Jako by ho ani nevnímal. Normálně se mu vysmíval!

Policista sevřel dlaně do pěstí, že mu kloubky zbělaly. Nervově byl slušně v háji. Proč na toho spratka žádná z technik nefunguvala?!

Myšlenkový proud mu přerušilo otevření dveří, ve kterých stál Asuma. Kolega k němu stočil pozornost, ale Uchihovi bylo lhostejné, kdo přišel, neobtěžoval se ani otočit hlavu. Věděl jediné - nepromluví.

„To stačí, Kotetsu," prolomil Asuma ticho. „Převezmu to!"

Mladší z policistů opustil místnost. Starší zatím přešel k židli, na kterou se následně usadil.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tě uvidím na druhé straně zákona!" pronesl pro rozvázání konverzace. Jak ale pochopil, bude se jednat spíše o dlouhý monolog.

Sarutobi se nenuceně usmál. Vytáhl z kapsy krabku a nabídl Itachimu cigaretu. Ten se mu akorát dlouze zahleděl do očí, což si starší správně vyložil jako  odmítnutí. Sám si tedy jednu vzal. Vzduch naplnil závan kouře.

„Našli Sasukeho," oznámil mu mimoděk a všiml si, jak se mladíkova tvář rozjasnila.

Itachimu skutečně spadl kámen ze srdce.

„Hele, Tachi, máme toho na tebe spoustu, pokud máš co říct na svou obhajobu, tak promluv, dokud můžeš," naléhal na něj Fugakův známý. Znal mladíka od narození, byl něco jako jeho strýc, nechtěl, aby to s ním dopadlo nějak špatně, ale zatím byly šťastné konce v nedohlednu.

„Chci vidět Sasukeho," promluvil konečně tmavovlásek. Jeho hlas byl klidný a pevný.

„Nemyslím si, že je to možné," zavrtěl Asuma odmítavě hlavou.

„Asi jsme se nepochopili, to nebyla žádost, nýbrž oznámení..." odmlčel se krátce, aby si mohl plně užít zmatení v policistově tváři. „Mám dost informací, určitě se vám budou hodit. Takže mě doveďte za bratrem a já... jak je to po vašem? Jo... zazpívám!"

•••

Tiché zaklepání na dveře přerušilo klidné chvíle dvou zamilovaných.

Naruto rychle sklouzl z nemocničního lůžka, na kterém ležel vedle Sasukeho. Pouštěli si na mobilu film a leželi vedle sebe stulení v objetí. Už je stihla jednou načapat sestra a Uzimaki měl co vysvětlovat, div ho nevyhodila. Z toho důvodu bleskově přeskočil na plastovou židli, s kterou se málem převrhl.

Do dveří ale vešel naštěstí uniformovaný muž, což tmavovlasého hodně zmátlo, protože výslechu byl podroben před několika hodinami. Když ale zahlédl za policistou známou tvář svého bratra, rozlil se mu po tváři úsměv.

„Itachi!" vyjekl nadšeně. Skočil by mu kolem krku, kdyby ho nezarazila ta zvláštní věc kolem bratrova zápěstí. Radost se rozplynula pod nepochopením. „C-co to má být?"

Nikdo se neobtěžoval mu něco objasňovat. Policista mu akorát sdělil tu bolestivě krátkou časomíru deseti minut, kterou se sourozencem smí strávit. Poté zmizel na chodbě.

„Nechám vás o samotě," zahuhlal Naruto a též vyklouzl z místnosti, aby jim dopřál soukromí.

„Co to je? Co to má být?!" dotkl se mladší rozpačitě chladného kovu. Nerozuměl tomu, co jeho bráška provedl? Vše uvnitř něj se stáhlo spolu s obavami.

„To je složitější... táta ti vše vysvětlí," usmál se lehce Itachi a usadil se na kraj postele.

„Ne! Řekni mi to ty!" naléhal Sasuke jako malé dítě. Chtěl znát pravdu hned. Navíc konfrontaci s otcem neměl v nejbližším termínu naplánovanou. Vlastně se chtěl rodičům chvíli vyhýbat a pak prostě zmizet.

Itachi věděl, že se jeho sourozenec s touto odpovědí nespokojí. Proto mu slíbil vysvětlení později, aby ušetřil čas. Už nyní ale věděl, že k tomuto tématu se jejich konverzace nevrátí.

„Jak se cítíš? Neudělal ti ten bastard nic?" zkoumal ho starostlivě. Všiml si několika vybarvených podlitin na bledé kůži a neunikl mu ani obvaz kolem útlých zápěstí.

„Kromě nového sestřihu, vlastně ani ne," naklonil nejmladší Uchiha hlavu na stranu a prohrábl si vlasy. Byl to nezvyk, ale časem mu to určitě ani nepřijde.

Přešel fakt, že málem umřel dehydratací a i skutečnost, že Hidan nešetřil ani ránami. Teď to byla minulost.

„To se mi ulevilo," oddechl si dlouhovlasý a sám natáhl spoutané ruce, aby si mohl mezi prsty proplést bratrovy pramínky. „Ale víš, že ti ty krátké sluší víc?" zhodnotil nakonec a stáhl se.

„Až Hidana uvidím, tak mu poděkuju," dostalo se mu žertovné odpovědi, po které následovala krátká chvíle zvonivého duetu smíchů.

Hned na to se ale výraz v Tachiho tváři změnil do kamenného a chladného.„Doufám, že už ho nikdy nepotkáš," pronesl naprosto vážně. V těch slovech snad byl příslib smrti, pokud by měl Hidan ještě někdy vejít do cesty jeho drahoceného bratříčka. „Kdy tě propustí?" opět se rysy v jeho tváři zjemnily starostí.

„Zítra... prý kvůli pozorování," protočil Sasuke očima. Kdyby mohl, nejraději by se dávno válel na hotelovém pokoji a vyváděl s Narutem ty věci, které páry dělají.

„Jak dlouho zůstaneš v Konoze?" vyzvídal i nadále starší, který chtěl zvědět co nejvíce, dokud měl příležitost.

„Déle, než bylo původně v plánu... kvůli soudu a také kvůli Narutovi," pravdou bylo, že zůstával hlavně proto, že se svýmI zraněními, ač nebyly nijak vážné, skutečně na mola nemohl.

„Je to hodnej kluk," zamumlal Itachi spíš pro sebe a bolestně pohlédl na hodiny visící nad dveřmi. Jejich limit se blížil ke konci. Jak dlouho potom bratra neuvidí? Měsíce? Ne spíše roky. A kdo ví, jestli ještě vůbec někdy tu šanci dostane?

„Dlužím mu, zachránil tě," vydechl s pohledem upřeným do neurčitého bodu. Topil se v myšlenkách. Počítal v duchu, kolika lidem svým doznáním ublíží a zároveň nedovedl dostat z hlavy otázku, jak ochrání ty, na kterých mu záleží, když bude ve vězení? Až se dostane ven, že Havran, obávaný boss pouličního gangu jde za katr spolu s jeho skutečným jménem, budou mít ti, kteří by náhodou toužili po pomstě volnou cestu. „Sasu, prosím, buď tu pro naše, alespoň než se smíří s tím, co bude dál," otočil najednou k bratru hlavu. Mladší se téměř lekl, když spatřil v temných očích tu zvláštní emoci, kterou nedovedl k ničemu přirovnat, neb se s ní u sourozence nikdy nesetkal.

Dveře se otevřely. Čas vypršel. Itachi automaticky vstal a líným, přesto jistým krokem zamířil k policistovi.

„Ještě moment, prosím!" žadonil Sasuke. Pomalu slézal z postele.

„Je mi líto, rozkaz je rozkaz," odpálkoval ho suše ten uniformovaný imbecil a táhl staršího, aby vypadli dříve, než se bosá chodidla hospitalizovaného Uchihy dotknou podlahy.

„Neboj bratříčku, opět se uvidíme," mrkl na něj přes rameno Itachi, aby ho uklidnil. A pak zmizel za bílým laminátem s pocitem, že poslední slova, která kdy Sasukemu řekl byla lží.