Pomněnky

5. Kapitola

„Doufám, že jste byli s našimi službami spokojeni. Moc rádi Vás zde opět uvidíme," pronesl Gaara vlídně naučenou větu, kterou nyní ale myslel upříměji, než kdy před tím.
„Pokud mohu, rád bych Vás pozval na ples pořádaný zastupitelem města Uzumakim," usmál se vřele a nenápadně kouknul, kde je Naruto, aby měl jistotu, že ho neslyší. Měl jistý plán a chtěl ho dovést k dokonalosti.

„Rádi přijdeme, pokud to čas dovolí," odvětila mu Sakura pohotově. Zatímco pár vypadal zaujatě, Deidara doufal, že Sasukeho našlapaný plán nenajde skulinku pro nějaký hloupý ples.

„Skutečně?!" neudržel rusovlasý svou radost. Až pozdě si uvědomil, že vykřikl poměrně nahlas. Odkašlal si a o něco mírněji dodal: „Bude se konat zítra večer v kulturním domě mistra Saie."

„Jistě, děkujeme za pozvání," odsekl mu blonďatý a rychle dvojičku z restaurace vystrčil. Samozřejmě sklidil pěknou kritiku kvůli neslušnosti.

Zůstali stát před restaurací. Sasuke se zády opíral o zeď a nic neříkal. Sakura hleděla do mobilu a cosi pro sebe mumlala, zatímco Deidara potahoval z cigarety v pokusu uklidnit se. Sralo ho, jak ten číšník na tmavovláska zíral. Chtivě, toužebně... majetnicky. Celou dobu! Jak si to jen mohl dovolit?!

V nejtěžší moment prolomil mladý Uchiha panující ticho oznámením, že si ještě musí něco zařídit. Nikdo nereagoval a proto si řekl, že to nebude problém. Když už byl na odchodu zvedla k němu růžovovlasá holčina hlavu.

„Buď na mobilu!" nakázála mu starostlivě. Model jen přikývl a zamával jí. Deidara pro svůj hněv snad ani nepostřehl, že jeho přítel odchází.

Chladný večerní vzduch mu dovoloval alespoň částečně uniknout napětí, jenž ho svazovalo. Srdce mu zběsile bilo, když míjel domy, které dobře znal. Moc se toho nezměnilo. Stále to byla jeho čtvrť, jak si jí pamatoval.

Žaludek měl stažený do malého uzlíku. Myslel, že bude mít infarkt, jak mu prudce zrychlil tep. V okamžik, kdy stanul na konci své cesty zapomněl dýchat. Přišlo mu, že na ten moment přestal snad i existovat a jen tupě zíral na dům, ve kterém strávil celé své dětství.

V oknech se svítilo, auta byla zaparkovaná na dvoře. Podobně, jako když se vracíval domů od kamarádů. Jeho mamka určitě sklízela od večeře. Byl akorát ten čas, kdy dojídali.

Najednou pocítil strach. Přichytil sám sebe uvažovat nad tím, že odejde. Jak dlouho nebyl doma? Roky... Celé to bylo divné. Jak se měl zachovat? Dojít ke dveřím a prostě si odemknout jako kdysi? Klíče přeci stále má. Nebo zazvonit a přijít jako host? Je to vůbec ještě jeho domov? Přijde si zde cize. Skutečně jako by šel pouze na návštěvu.

Dost! Přestaň nad tím tolik přemýšlet! Prostě tam dojdi a zazvoň!

Okřiklo ho svědomí a on si uvědomil, jak hloupé je jeho chování. Opatrně otevřel branku a proklouzl na zahradu. Kolena měl jako z rosolu a těch pár metrů ke vchodovým dveřím mu přišlo jako míle.

Zhluboka se nadechl a s výdechem stiskl zvonek. Cinknutí dolehlo až k němu. Zaváhal, zda udělal správně, ale už bylo pozdě pro změnu rozhodnutí. Slyšel tiché kroky a pohyb, než byly dveře otevřeny. Mezi futry stála ona. Stále stejná, snad jen maličko více vrásek zdobilo její tvář, ale ani to jí neubíralo na kráse.

Pozorovala ho zvláštním pohledem - zaskočeným a nedůvěřivým zároveň. Koutky jí vylétly vzhůru do úsměvu a do očí jí vyhrkly slzy.

„Ahoj, mami," pronesl Sasuke podivně zaraženě. Byl rád, že vůbec dokázal něco říct. Slova mu vázla v krku.

„Sasuke! Zlatíčko!" strhla si ho Mikoto do pevného objetí. Plakala, vzlyky jí otřásaly rameny, přesto nebyla nikdy šatsnější. Vtiskávala mu jeden pokibel vedle druhého. Dříve by to Sasukeho otravovalo, ale nyní to byl ochotný přetrpět.