Pomněnky

6. Kapitola

Věnováno Dark7Kurumi Děkuji za všechny komentáře a votes, moc si toho cením! 💕❤️❤️❤️

Neměl jediné tušení, od kdy byla Konoha takovým bludištěm. Každopádně dostat se do centra mu dělalo větší problém, než by si připustil.

Vystoupil před místem dějiště zítřejší přehlídky s ponurou náladou. Obočí svraštěné, že mu na čele nad kořenem nosu naběhla malá vráska. Nejlepší začátek dne, jaký si jen mohl představit.

„Jdete pozdě, pane Uchiho!" zastoupil mu cestu samotný Sarutobi. Kolem postávali ostatní modelové, kteří museli na Sasukeho také čekat a rozhodně tím nebyli nadšení.

Mladík zvedl ke starci hlavu. Prohlédl si ostatní postávající. Jejich povýšené pohledy jej nijak nerozhodily. On byl hlavní hvězdou a uvědomoval si to.

„Moc se omlouvám, zabloudil jsem," pronesl Sasuke jednoduše. Dost nahlas, aby ho všichni slyšeli.

Sarutobi přikývl s úmyslem více to nezdržovat. Ztratili už dost času. Nechal tmavovláska pokračovat do šaten.

„Pche, výmluvy!" vypadlo z jednoho klučiny opírajícího se o zeď.

„Pardon?!" otočil se na něj Uchiha. Přeměřil si ho od hlavy až k patě. Vyšší kluk s hustým obočím, černými vlasy sestřiženými podle hrnce.

„Nic..." zvedl ruce v obraném gestu, následně si je založil na hrudi a zavřel oči. Lhostejnost byla více než zřetelná.

Sasuke neměl náladu se s tím imbecilem zahazovat. Prostě jen pokračoval v chůzi.

Prošel maskérnou a pak do šaten. Čím déle stál před zrcadlem, tím víc už to chtěl mít celé za sebou.

„Začínáme!" vklouzl mezi dveře někdo z pomocného personálu.

Uchiha přikývl a zamířil do zákulisí přehlídkového mola. Byl v pořadí hned první, takže jen přiběhl a už pokračoval dál.

Různě pózoval, zatímco zkoušel nedýchat příliš splašeně. Když došel na samotný konec mola ozářil ho bílý blesk. Leknutím málem zakopnul - pobavil tak úplně všechny přihlížející.

Vrhl na Orochimara pohled, který sliboval brzkou smrt. Mezi všemi fotografy, které kdy měl čest potkat, tohohle skutečně nenáviděl.

Ty jeho hadí oči. Slizký úsměv a nechutný zvyk olyzovat si rty. Působil dojmem plaza uvězněného v lidském těle. Navíc ho pořád pozoroval tím zvláštním majetnickým způsobem. Bylo mu z toho až špatně.

Vymněnil nejméně osm oděvů a všechny byly příšerné. Látka ho buď opínala, nebo byla až příliš volná. Některé materiály ho škrábaly, takže v závěru v takové demonstaci vyšel ze zákulisí sice v oblečení od návrháře, ale rozhodně ne upraven, jak Sarutobi požadoval.

Zvedl tím velké pozdvižení. Hiruzen zuřil, ostatní modelové spustili kritickou konverzaci, Orochimaru fotil jako praštěný, Sakura se tiše smála a Deidara, který právě přišel, nemohl od přítele odtrhnout zrak.

Sasuke si nakračoval v kožených kalhotech, které obepínaly jeho nohy a způsobovaly, že vypadal vyšší. Košili s podivnými vzory na sobě vůbec neměl oblečenou a držel ji hozenou přes rameno. Vydával tak na obdiv své břišní svalstvo a jeho blonďatý přítel, ač si výhled užíval, uvnitř žárlil, že to smí vidět i jiní.

„Jaký jsem byl?" docupital k Sakuře a Deidarovi tmavovlásek, když byl po kárání propuštěn. V černých očích mu blikaly pláminky. Byl očividně šťastný.

Deidara si ho stáhl do náruče. Sasuke mu obtočil paže okolo krku a vpil se do jeho rtů.

„To se nedá vyjádřit slovy!" vyšlo z Deidary. Zatočil se Sasukem v náručí a opět přilepil své rty na ty jeho.

„Dost vy hrdličky, nebo z vás budu mít cukrovku," smála se Sakura a předstírala zhnusení. Rukama zastíňovala svůj výhled a odvracela se od dvojičky.

Ve skutečnosti jí to nevadilo. Byla ráda za oba dva mladíky.

„Copak? Snad nežárlíš Saky?" ušklíbl se Sasuke a vyplázl na dívčinu jazyk, jako malé dítě.

„Toho se neboj. A teď pospěš! Máme jít na ten ples a ty ještě nemáš slušný oblek!" pronesl nyní už svojí pozornost točíce k displeji telefonu, na kterém jí blikalo upozornění.

Sasuke ještě jednou políbil Deidaru, než vykročili vstříc ulici a dalšímu divadlu pro veřejnost.

Procházeli jeden obchod za druhým, ale pan Uchiha nebyl zatím nikde spokojený. Byl náročnější, než parta nakupujících puberťaček. Sakura pěnila. Čas jim ubíhal a vypadalo to, že skutečně nevyberou. Nervózně sledovala čas na displeji a když jí mobil v ruce začal vybrovat, málem jej pustila na zem. Nakonec zalitovala, že tak neučinila. Zhluboka se nadechla a hovor přijala

„Dobrý den, pane Peine," pronesla bázlivě. Když volal on, pokaždé to bylo kvůli nějakému problému.
„Ano, ano... hned jim to řeknu," a nemýlila se. Skutečně neřešili milé téma.

„Stalo se něco?" naklinil se k ní Deidara. Ona mu odpověděla tím nejvýstižnějším způsobem.

Přichomýtl se k nim i Sasuke.
„Doprdele!" vypustil ze svých úst mladý model poté, co uviděl důkaz jeho vztahu s Deidarou. Fotka kde je s ním zastižený v polibku. „Já toho zmrda zabiju!" věděl přesně, kdo za tím stojí. Orochimaru!

„Tím nic nevyřešíš," odpověděla mu smutně Sakura. Věděla totiž způsob, jakým měla tuto situaci vyřešit.

„Uleví se mi," zuřil. Tak jako nikdy. Kdyby měl nyní toho fotografa po ruce, zabil by ho. Vymlátil by z něj duši.

„Jistě, to ale nemění nic na tom, že Deidara musí jet domů," vypověděla Haruno sklesle.

Všimla si, jak se naštvaný výraz v modelově tváři pomalu mění na zděšený. Několikrát zamrkal snad jako by doufal, že se přeslechl. Najednou nebyl schopný reagovat.

„Není na vybranou, jde o tvou kariéru Sasu," pokračovala Sakura v marném pokusu nějak vysvětlit jejich situaci.

„Deidy řekni něco! Řekni, že nikam nepojedeš!"chytil partnera naléhavě za ruku. Nemohl ho opustit, ne! Co bude bez něj dělat?!

Najednou ho pohlcoval strach. Nedovedl si představit, že by byl bez Deidary. To nešlo. Vždyť bez něj by byl dávno psychicky v prdeli. On ho podržel nad vodou, když mu bylo nejhůře. On ho podporoval. On stál vždy za ním. Ano, měli spolu různá nedorozumění, ale ta jsou v každém vztahu.

„Promiň, zlato... ale nechci ti zničit život..." zašeptal tiše Deidara. Sám byl zlomený tímto rozhodnutím, ale jak řekl, nechtěl, aby di Sasuke kvůli němu ničil kariéru.

„Co?" zalapal tmavovlasý po dechu nedůvěřivě.

„Určitě to nebude trvale, jenom na nějaký čas, než se situace uklidní," uklidňoval ho, zatímco si jej tiskl k hrudi. Slzy měl na krajíčku.

„Slibuješ?" udělal Uchiha psí oči. Měl tenounký hlásek od potlsčovaného pláče.

„Slibuji," usmál se Deidara povzbudivě a políbil přítele na čelo. Po tváři mu skanula jedna němá slza.