Pomněnky

10. Kapitola

Věnováno Ellie01234

Sakura nervózně pochodovala po zákulisí. U ucha měla telefon, ze kterého jí operátor zrovna oznamoval, že volaný účastník není dostupný. Shlédla na displaj, kde jasně zářilo jméno - Sasuke. Zmáčkla červený knoflík pro ukončení hovoru.

Naštvaně si povzdechla a rozhlédla se kolem. Většina odtatních účastníků byla již dávno připravená, jen její svěřenec chyběl. Postřehla, jak k ní nasupeně kráčí Satutobi. Ihned nasadila omluvný pohled a ještě než stihl cokoliv říct, sama začala.

„Moc se omlouvám, pane Sarutobi, nejspíš jenom zaspal, určitě tu hned bude," pokoušela se uklidnit spíše sebe, než jeho. Nikdy se nestalo, aby Uchiha nevzal telefon. Měla ho včera hlídat. Kdo ví, kolik toho vypil?! Beztak určitě chrápe na pokoji.

„Pět minut! Potom končíte! Pokud si myslíte, že kvůli nějakému Konožskému hřebečkovi budu vše předělávat, tak se šeredně pletete!" zavrčel jí do obličeje a zamířil dál, aby se mohl věnovat posledním úpravám před začátkem.

Růžovovlasá dívka opět naťukala číslo do mobilu. Jenomže nyní ji rovnou bylo oznámeno, že volaný je nedostupný. „Sasuke, já tě zabiju!" sevřela flaň volné ruky do pěsti, až jí kloubky zbělaly.

Mezitím na druhé straně města. Na půdě jednoho menšího domku, leželo schoulené tělo. Mezi starými okenicemi zadělanými všemožným harampádím protahovalo. Právě zima a pisklavý zvuk meluzíny přivedly Sasukeho zpět z bezvědomí.

Ruka mu automaticky vystřelila k ohnisku bolesti, které mu tepalo kdesi v zátylku. Bolestně syknul, když prsty narazil na bouli. Teprve tehdy se donutil otevřít oči. Několikrát zmateně zamrkal, než mohl zaostřit. Jeho pohled spočinul na dlouhé pavučině natažené mezi trámy. Chvíli trvalo, než mozek oblblý alkoholem a otřesený ránou zpracoval, že je někde, kde to nepoznává.

Vystřelil na předloktí a zmateně koukal kolem sebe.

„Koukám, že už jsi vzhůru, to je skvělé," ozval se za jeho zády hlas, který mu v hlavě spustil poplach. Vyšvihl se prudce na nohy, čehož vzápětí zalitoval, protože se ho zmocnila závrať.

O několik kroků ustoupil vzad, aby našel oporu v podobě jakéhosi starého stolu. Hned jak nabral zpět balanc, zaměřil se na muže, sedícího ve stínu. Do tváře mu neviděl, ale byl si vědom pobavení v cizincově jiskřících očích.

„Co to má znamenat?!" vyhrkl ochraptělým hlasem. Sám se až lekl, jak moc velký problém mu mluvení dělalo.

Muž vstal. Sasukeho pozornost si ihned získala matná černá zbraň, kterou měl jeho únosce v ruce. Zorničky se mu stáhli do maličkatých teček, úplně ztuhnul.

„Ticho, princátko..." zavrčel cizinec. Tmavovlasému přišlo, že ten hlas od někud zná. Nedovedl k němu ale přiřadit tvář. „svlíkni se!" poručil z ničeho nic.

„C-cože?" zakoktal se tmavovlásek s doufáním, že špatně slyšel. Dle neúprosného výrazu ale hádal, že se nepřeslechl. Ovšem k vyplnění tohoto příkazu se skutečně neměl.

„Svléknout!" zařval jeho únosce tak, že sebou model leknutím trhnul. Váhavě vzhlédl, načež si potupně začal rozepínat košili. „Hmm..." zamručel muž uznale. Na mladíka byl vskutku pěkný pohled.
„Oblékni si tohle!" přešel ještě blíže, několik paprsků slunce, které si nalezly cestu skrz barikádu harampádí, ozářily jeho tvář. Hodil na zem hromádku oblečení.

„Ty seš ten z toho baru," zhodnotil Uchiha, když si přes hlavu přetahoval tričko, které mu bylo věnováno.

„Sklapni!" zavrčel na něj varovně.

„He- Hi... Hin - Hidan, že?" pokračoval i navzdory varování model ve své provokaci.

Nevyplatilo se mu to. V onen okamžik se ocitl na zemi, hlaveň zbraně natisklou na čele. Na malý moment zapomněl dýchat. Do žil se mu vlil adrenalin.

„Řekl jsem ti, ať držíš hubu!" zopakoval Hidan skrz zaťaté zuby. Docela ho zaatilo, že si jej model tenkrát všimnul.

Za rameno ho vytáhnul na kolena. „Nezkoušej se hnout, jinak ti vystřelím mozek z hlavy!" z kapsy vytáhnul vystřelovací nůž. Uchopil do dlaně Sasukeho polorozpadlý drdol a několika tahy ruky jej o dlouhé kadeře připravil.

„O co ti jde?" odvážil se po dlouhé chvíli mlčení Uchiha opět prolomit ticho.

„O to o co každému," byla jednoduchá odpověď, kterou dostal nazpět. Ozval se podivný zvuk, který způsoboval, že mu naskočila husina.

„Peníze," vydechl a nenápadně zkusil uhnout před izolepou, kterou se mu pokoušel Hidan spoutat zápěstí.

„Jestli tvý kamarádíčci splní mé podmínky, tak tě nechám jít," zavrčel ještě, než zmizel pryč nechávajíce  tmavovlasého tmě a myšlenkám.

—
Sakura držela v rozklepaných rukách mobil. Z očí se jí řinul proud slz. Pomalu ani nevnímala hlas na druhém konci hovoru. Stále zírala na malou krabici, která se jí objevila před dveřmi do pokoje. Obsahovala osobní věci a chumáč dlouhých tmavých vlasů mladého modela, kterého měla mít na starost.

„Ano, přišla mi žádost o výkupné," zahuhlala skrz pláč.

Tááák.Vím, že jsem slibivala další část až bůh ví kdy, ale (je tady to ale) 16 hodinová cesta autobusem byla v závěru tak nudná, že jako jedinou zábavou se mi nabízelo psaní, které jsem si skutečně užila.

Konec mým žvástům! Doufám, že se Vám část líbila.

Budu mooooc ráda za všechny hvězdičky a komentáře!

Uvidíme se u další části!