Tak jako každé ráno v devět hodin jsem vstala, převlékla se, udělala ranní hygienu a zamířila si to do pokoje, kde tancuju. Pustila jsem si hudbu docela hodně nahlas, tak jak to mám ráda a začala jsem se vlnit do rytmu písně od Pitbulla feat. G.R.L- Wild Wild Love! S úsměvem na tváři jsem poslouchala slova písně a tancovala. Zavřela jsem oči a definitivně vypla realitu, kterou jsem tak moc nesnášela.
You need it, you want it (hey)
All over your body
This loving I'm giving (hey)
Při těchto slovech písně na mě zakřičel známý hlas. Otočila jsem se a ve dveřích pokoje uviděla Maxe. Ztišila jsem muziku a popošla blíž k němu.
„Zešílela jsi?“ Začal na mě křičet jako vždy když mám hudbu moc nahlas.
„Nevěděla jsem, že jsi doma. Myslela jsem, že jsi v práci. Vzbudila jsem tě?“ Se strachem v očích jsem se na něj podívala. Přikřížil si ruce přes hrudník a ošklivě se na mě podíval. Oou
„Kdybys mě nevzbudila ještě teď bych spal! Dneska a i zítra mám volno!“ Zasyčel. Přikývla jsem a sklonila pohled na svoje tenisky, ve kterých tancuju.
„Promiň, nevěděla jsem.“ Omluvila jsem se a podívala se mu do očí.
„Jdu si ještě lehnout tak se opovaž něco pustit!“ Upozornil mě a po mém dalším přikývnutí opustil pokoj. Dlaní jsem si promnula tvář a sedla si na zem naproti zdi, na které byly nalepené fotky. Prohlížela jsem si každou jednu a tupě se usmívala na usmívající tvář mé mámy. Tahle zeď vzpomínek byl její nápad a já jí za to upřímně děkuju! Ze zdi jsem sundala jednu fotku, jak spolu s mamkou tancujeme. Obě jsme milovaly tanec. Mamka si vždy přála, abych šla za svými sny, ale když odešla pryč z mého světa všechno se zničilo a já své sny upustila jako balonek s héliem když mi bylo pět. Pamatuju si, jak jsem jen kvůli pitomému červenému balonku s hvězdičkami proplakala asi hodinu. Nakonec to byla máma, co si z toho udělala srandu a řekla, že se určitě lekl toho pána, co prodává zmrzlinu na druhé straně přes cestu. Musela jsem se nad tou vzpomínkou zasmát- tak jako vždy. Fotku jsem nalepila zpátky a pohladila máminu tvář.
„Kdybys tady teď byla.“ Z hluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Všechno by bylo jednodušší.“ Zašeptala jsem a nechala slzám volný průběh. To ona mě naučila to jak se mám chovat k lidem, to ona mě naučila základní kroky tance, to ona věřila v to, že moje budoucnost bude nádherná. No v tom přišel okamžik. Ten odporný okamžik kdy jsem o ní nadobro přišla. Po práci si vždy zašla na karamelové latté a potom jela pro Maxe. To datum kdy mi oznámili, že jsou oba dva v nemocnici si pamatuju do dnes. Byl to týden před mými patnáctými narozeninami. 31.1.2012. Když jsem to zjistila běžela jsem jak nejvíc jsem mohla do nemocnice. Tak mi řekli, že Max je v pořádku, ale moje matka havárii bohužel nepřežila. Zhroutila jsem se a začala nenávidět celý svět. Po pár týdnech pustili Maxe domů a začali se řešit všelijaké papíry, že se teď o mě bude muset starat on. Slušné chování mu vydrželo asi půl roku. Potom po mě začal křičet a ne jednou jsem od něj schytala i facku. Max nenávidí tanec. Díky němu jsem s tím musela i na chvíli přestat, ale když začal chodit ráno do práce zase jsem se vrátila ke svým zálibám a nehodlám se jich vzdát. Ještě jednou jsem ukazovákem prošla po fotce mojí matky a vrátila se do pokoje pro mobil a sluchátka. Při cestě zpět do jiného světa- tak tomu říkala máma jsem si našla v mobile její oblíbenou písničku od Shayna Warda- No Promises. Zavřela jsem za sebou dveře, nasadila si sluchátka, mobil strčila do kapsy a začala se pomalu a ladně pohybovat. V mysli jsem si vzpomněla na mámu, jak se při té písničce hýbala. Tancovala na ni skoro pořád a jen idiot by si nezapamatoval její pohyby. Představila jsem si jí vedle sebe a tancovala s ní. Tři minuty a čtyřicet dva sekund uběhly jako voda a já padla k zemi s hlavou v dlaních a obličejem celým od slz.
