„Tohle je moje místo.“ Ukázal na zem a ušklíbl se.
„Ehm, já omlouvám se, ale nevěděla jsem to.“ Ruku jsem si přiložila k čelu, abych viděla lépe na dotyčného, protože mi svítilo do tváře slunce. Jakmile jsem před sebou uviděla kudrnatého chlapce a vážným obličejem o krok jsem od něj odstoupila. Nevypadal zle, jen z něj na první pohled šla vidět přísnost.
„Jasně, že jsi to nevěděla.“ Uchechtl se a roce si překřížil na prsách.
„Jsem tady nová. Omluvám se. Jestli ti to vadí, seberu se a půjdu.“ Zamračila jsem se na něj, sehla se k bedničkám a vypla je.
„Neřekl jsem, že mi tady vadíš,“ řekl a potom pokračoval. „Ale ani jsem neřekl, že mi nevadíš.“ Zasmál se. Bože ze je tohle za člověka? Nahlas jsme si povzdychla.
„Okey.. Dívej se. Já si teď vezmu věci a přestěhuju se támhle za to.“ Ukázala jsem na stříšku a pokračovala. „Ty si můžeš být v klidu tady a já budu tam. Vyřešeno.“ Pousmála jsem se, schmytla moje věci a podívala se na něj.
„Přeslechl jsem tvoje jméno.“ Rty zúžil do tenké linky a nadzvedl obočí.
„Is.. A co tě to vůbec zajímá?“ Vyhrkla jsem na něj.
„Isabella.“ Zasmál se. Nadzvedla jsem obočí.
„Cože?“ Přiblížila jsem se blíž k němu.
„Jmenuješ se Isabella.“ Znovu se zasmál a podíval se mi do očí. Až teď jsme si všimla, že ty jeho jsou smaragdové.
„J-jo, ale jak…“
„To vím? Jednoduše jsem si to domyslel, když jsi začala ty dvě začáteční písmenka. Jsem Harold, ale raději mám Harry.“ Natáhl ke mně ruku. Chvíli jsem zůstala jen tak stát a nakonec jeho gesto přijala.
„Isabella.“ Špitla jsem.
„S tím místem jsem si dělal srandu.“ Pustil mojí ruku a zrak upřel na mě, přičemž rty zase stiskl k sobě. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Je sice pravda, že je to moje oblíbené místo a nikdo kromě mě sem nechodí, ale podělím se.“ Pravý koutek úst nadzvedl, na co se mu vytvořila na líčku dírka. Dolíček! Miluju dolíčky.
„Ehm.. Dobře, já, já stejně už asi půjdu.!“ Usmála jsem se a dala se do kroku.
„Tak ahoj Isabelle.“ Zamával mi a usmál se. Bože tohle bylo divné. Po asi deseti krocích jsem se otočila, ale nebyl tam. Pokroutila jsem hlavou a neřešila to. Když jsem přišla do pokoje nestačila jsem ani zavřít dveře a vběhla mi tam Grace.
„Přijeli ti věci.“ Řekla a odešla. Dobře.. Zase jsem vyšla na chodbu a nasměrovala si to ven. Když jsme přišla ven před budovou byly vyloženy všechny moje věci. Jednu ruku jsme si dala v bok a druhou si vešla do vlasů. Jak mám tohle všechno dostat dovnitř? Jako na záchranu šel kolem Niall s nějakými kluky a zastavil se u mě.
„Bell! Ahoj.“ Pozdravil. Otočila jsem se na něj a usmála se.
„Ahoj.“ Bylo jediné, co jsem ze sebe dostala a svůj pohled znovu upřela na věci před sebou. Až po několika minutách stání na jendou místě s Niallem po mé pravici mi došlo, že by mi mohl pomoct.
„Ehm.. Nialle?“ Zeptala jsem se a podívala se na něj.
„Anó“ Protáhl.
„Vím, že je to blbé, ale pomohl bys mi prosím s těmi věcmi? Já to sama nezvládnu.“ Pramen vlasů jsme si strčila za ucho a snažila se vypadat roztomile. Usmál se.
„Čekal jsem, kdy se zeptáš.“ Usmál se a kývnul dalším klukům, co byly pár metrů od nás.
„Izzy tohle je Zayn, Louis, Liam a támhle jde Harry, ale ten nám asi nepomůže. Není moc společenský tip a moc se s námi nebaví. Jen když je třeba.“ Oznámil a podíval se na mě. Přikývla jsem a postupně se seznámila s kluky, kteří mi pomohli odnést moje věci. Za ani ne půl hodiny jsem měla všechny krabice a ostatní věci v mém pokoji a chybělo je jen vybalit.
„Díky kluci jste fakt zlatí.“ Usmála jsem se na ně a každého zvlášť objala. Nečekala jsem, že tady budou všichni až takhle milý. Když jsem je objala všichni kromě Nialla odešli.
„Už můžeš jít zvládnu to.“ Ubezpečila jsem ho.
„Chceš se mě zbavit?“ Nadzvedl obočí a opřel se o rám dveří. Pokroutila jsme hlavou.
„Ne nechci, proč bych měla?“ Zasmála jsem se.
„Nevím.“ Mikl rameny a pokračoval. „Nešla bys s námi dneska do klubu? Jdou všichni dokonce i Grace.“ Poškrábal se na zátylku. Přišlo mi to roztomilé.
„Nialle musím si vybalit ty věci a..“ Skočil mi do řeči.
„Dej mi půl hodiny a máš to vybalené.“ Mrkl na mě a vešel dovnitř bez toho abych ho pozvala dál.
„To je v pohodě udělám si to sama. Stejně nevíš kde co chci.“ Ruce jsem si překřížila na prsách a dívala se na něj jak se rozhlíží po pokoji.
„Hm.. Jsi holka takže počítám, že tahle velká komoda půjde sem, stůl tady, zrcadlo nad stůl, oblečení do skříně a šuplíků. Mám pokračovat?“ Zasmál se. Jak tohle věděl? Tohle byla dokonalá představa mého pokoje.
„Jak jsi to věděl?“ Přiblížila jsem se k němu blíž.
„Mám na tohle prostě odhad. Teď vypadni a přijď za půl hodiny přesně. Uvidíš, že ti ty tvoje krásné kukadla vypadnou.“ Zasmál se a začal mě šťouchat směrem ke dveřím. Otevřel mi a sprostě mě vykopl ven. Okey.. Tohle je divné. Znuděně jsem se zhoupla na patě a zamířila si to na střechu. Už se stmívalo a noční Londýn začal pomalu vystupovat na povrch. Sedla jsem si na kraj střechy tak, že mi nohy vyseli dolů. Dívala jsem se na projíždějící auta tak moc zaujatě, že jsem si nevšimla, že si vedle mě někdo sedl.
„Ehm.“ Odkašlal si a tak upoutal mojí pozornost. Otočila jsem na dotyčného hlavu a když se moje oči střetli se smaragdovými byla jsem potichu. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a potom promluvil.
„Obvykle člověk pozdraví.“ Pronesl potichu a zasmál se.
„Co když nejsme člověk, ale někdo jiný.. hm třeba démon?“ Zamračila jsem se. Harry na chvíli ztuhnul a potom se začal smát.
„Nejsi démon. Ti neexistují.“ Vysmál se mi. No dobře. Možná tohle byla hovadina, ale tak za pokus to stálo.
„Máš pravdu. Byla to blbost.“ Usmála jsem se a sklonila hlavu. Po asi pěti minutách ticha Harry promluvil.
„Pořád jsi mě nepozdravila.“ Zasmál se. Podívala jsem se na něj a zašklebila se.
„Ahoj Harry!“ Řekla jsem a dodala. „Obejmout nechceš?“ Ironicky jsem vyslovila a trochu rozevřela náruč. Co mě opravdu překvapilo bylo, že se ke mně přiblížil a stáhl mě k sobě do medvědího obětí.
Pozn:
Vím, že je krátká, ale já na psaní teď nemám moc čas a navíc si musím promyslet jak to bude probíhat :DD Takže.. potěšily by jste mě komenty a popřípadě votes.. Omlouvám se za chyby. Vždy se nějaké najdou.! :DD Děkuji dopředu Tessí xx
