Nový začátek

I. Ztracená

Šumění moře ji vždy uklidňovalo.

Ze spánku se pousmála a přetočila se na druhý bok. Písek jí jemně hladil po holé kůži a slaný vzduch naplňoval její chřípí příjemnou vůní, kterou vždy milovala.  Slastně zavrněla a protáhla se.

Zarazila se uprostřed pohybu. Něco tu nesedí... pomyslela si a pomalu otevřela oči.

Zděšeně se posadila a rozhlédla se. Pláž okolo ní se táhla nerušeně na kilometry daleko a nikde nebylo ani živáčka až na racka vznášejícího se vysoko v oblacích.

Přihnala se další vlna, jedna z mnoha omývající toto pobřeží a závratnou rychlostí se hnala směrem k jejím bosým nohám. Vyjekla a instinktivně  se odtáhla než se jí voda stačila dotknout.

Nesmíš se dotknout ani kapky vody! mužský hlas zaburácel v její hlavě. S vykřikem se chytla za uši a zavřela oči. Přes pevně sevřená víčka se začaly drát slzy.

V hlavě jí panoval zmatek. Snažila se vzpomenout jak se ocitla na této pláži, sama a až na dva cáry látky obepínající jen to nejnutnější téměř nahá, ale její mysl byla prázdná. Vzpomínky před ní utíkaly jen co se je pokusila uchopit a všechny vjemy útočící na její smysly se zdály cizí.

Až po pár minutách se odvážila otevřít oči. Zrak měla zamlžený slzami. Párkrát zamrkala a mlha z jejích očí se zvedla. Znovu se rozhlédla, tentorkát se pokusila odprostit emoce a uvažovat racionálně. Jenže moře...

...moře jí rozptylovalo více než cokoli jiného. Cítila jak ji k němu něco táhne, jak ji volá a láká, nenechá ji v klidu přemýšlet. Jenže k němu nesměla. Neměla žádnou vzpomínku na to proč, byl to spíše jen pocit. Ten primitivní, téměř až zvířecí instinkt jenž jí říkal že voda je zakázané území. A k tomu ten hlas...

Kdo byl ten můž jenž vyřkl ta slova? A kde byl nyní? Proč je to jediná věc na kterou si vzpomíná?

Počáteční šok konečně odezněl a ona se vzpamatovala natolik, aby byla schopna vstát. Opřela se na rukou. Váha vlastního těla ji z nějakého důvodu překvapila natolik, že se jí to podařilo až na třetí pokus. Udělala pár kroků na nejistých nohách. Po několika vteřinách se zapotácela, ztratila rovnováhu a padla do písku. Frustrovaně do něj udeřila pěstí. Proč ji nohy nechtěly poslouchat? Skoro jako by na nich nikdy nestála. 

Zarputile stáhla rty do tenké linky a vytáhla se zpět nahoru. Nechvátala, v klidu se ustálila a pak se teprve pokusila o posun vpřed. Připadalo jí jako by měla nohy z rosolu, ale pomalu tomu začínala přicházet na kloub. Připadala si jako batole, učící se první krůčky. Jenže ona neměla nikoho kdo by jí pomohl.

V hlavě se jí znovu ozval onen hlas. Nenadálost tohoto úkazu jí donutila ztratit koncentraci a ona opět spadla na zadek do měkkeho písku. Jenže vyřčená slova tentokrát nebyla přísná a rozkazovačná. Právě naopak...hlas zněl jemně, mile a zárověň částečně i smutně. A ona věděla že ta slova nikdy nezapomene.

Musíš být silná, Nayreen. Jen tak můžeme uspět.