Nový začátek

XIV. Kde leží pravda?

Jediné co cítil byl klid. Klid a pokoj jako nikdy předtím. Usmíval se, když se nechával proudy unášet těsně pod hladinou, vodou prohřátou teplými paprsky slunce.

"Raimone." ozval se tichý hlas. Líně otočil hlavu a musel se usmát ještě víc. Byla tam. Dívka jeho srdci nejmilejší.

"Nayreen..." sestra se na něj usmála. Vlasy za ní plály, unášené proudem jako závoj, ale oči...oči měla navzdory úsměvu plné smutku.  Nechápal, proč nebyla tak spokojená jako on. Připadal si jako v ráji.

Chytla ho za ruku a on jí jemně stiskl. Ano, k dokonalosti nic nechybělo. Byl tu s ní. Všechno předtím byl jen zlý sen. Nikdy nezmizela, nikdy jí neztratil. Byla tu teď, vedle něj...ale smutná. Tak strašně smutná.

"Nemůžeš tu zůstat, bratříčku." téměř jí neslyšel přes šumění moře. Odvrátil od ní pohled. Proč se to snaží pokazit? Proč nemůže být šťastná že tu jsou spolu? Neodpověděl jí. Jen dál sledoval drobné vlnky hned nad ním, plynoucí jedna za druhou...

Stiskla jeho ruku naléhavěji. Odolával nutkání se jí vytrhnout a odplavat pryč, na druhou stranu oceánu, kde bude ticho...klid...pokoj navždy.

Ale nemohl jí opustit. Nikdy, už nikdy.

Znovu k ní otočil pohled. Nikdy jí neviděl tak smutnou. Vždy byla tak bezstarostná, veselá, jeho malá princeznička.

"Musíš odejít." Naléhala na něj dál, ale on jí nechtěl poslouchat.

"Proč? Konečně jsme zase spolu." zadíval se jí přímo do očí, stejné barvy jako měl i on. Na rtech jí hrál smutný úsměv.

"Ty víš proč. Ještě sem nepatříš, Momo." zarazilo ho, když použila přezdívku, kterou pro něj vytvořila ještě jako malé dítě. Jemně vypletla svou drobnou ručku z jeho sevření. Bezradně se po ní natáhl, ale odplula přesně z jeho dosahu. "Musíš se probudit. Musíš. Jinak bude vše k ničemu." otočila se k němu zády a pár mocnými údery ploutví mu zmizela z dohledu, dřív než se stačil vzpamatovat.

"...musíš se probudit..."

:::::::::::::::::::::::::::::

Zpěv.

Tichý teskný ženský zpěv.

Žalostný zvuk, který jeho ducha vytahoval výš a výš z hlubin temnoty bezvědomí.

Ruku mu kdosi pevně svíral a ani na chvilku nepovoloval.

Uslyšel tiché zasténání a až po pár vteřinách mu došlo, že vyšlo z jeho úst.

Zpěv ustál a pevný stisk ho zmáčkl ještě více.

"Raimone?" ženin hlas zněl unaveně a zároveň nadějně, když vyslovila jeho jméno.

"Zlato, jestli mě slyšíš, dej mi znamení. Prosím." nemohl jí vidět do tváře, ale přesto věděl, že ho ta žena nedočkavě sleduje. Donutil se sebrat veškeré síly, které postupně získal v čase co tu jen bezmocně ležel a spal. Pokusil se oplatit stisk, který mu už pomalu drtil ruku, ale výsledkem bylo jen chabé pohnutí prstu.

Žena se zajíkla, když ucítila ten jemný pohyb. Z úst mu unikl tichý sten, když ucítil jak mu žena padla na nahý hrudník a pevně ho objala. Teskný tón vystřídal zvonivý smích.

"Tolik jsem se o tebe bála." úleva z jejího hlasu byla téměř nakažlivá. Ochablé svaly na jeho obličeji zareagovaly samy o sebe a cítil své koutky úst nadzvednout se. Pokusil se zvednout ruku aby ženino obětí opětoval, ale tlak vody, který nikdy dříve nevnímal, mu to nyní znemožňoval.