Nový začátek

XI. Vše má své následky...

Že je něco špatně pochopil hned jak se probudil. Ještě ani neotevřel oči a cítil, že atmosféra jeho domova se od včerejšího večera změnila a obrátila o 180°. Něco nebylo v pořádku.

Na první pohled se vše zdálo normální. Když vylézal z postele, nevšiml si žádné drastické změny. Jeho pokoj byl stejný jako vždy, stroze zařízený - jen postel, skříň a stůl se židlí. Jedinou ozdobou zde byl řetěz z mušlí zavěšený nad stolem. Ačkoliv si byl jistý, že ho uvazoval pevně, jeden konec se uvolnil a nyní volně visel v prostoru. Zmateně se k němu přiblížil a vrátil ho zpět na místo. Ruka se mu z nevysvětlitelného důvodu třásla, když se snažil konec provázku uvázat k držáčku.

Náhle mu došlo, co ho tak znervózňovalo - to ticho. Ještě nikdy se v tomto zámku neprobudil do naprostého, hrobového ticha. Jen jednou jedinkrát, tu strašnou noc, kdy jeho děd nečekaně zemřel...

Srdce mu sevřela ledová ruka.

"Ree..." vydechl znepokojeně a neváhal už ani vteřinu. Prudce rozrazil dveře a co nejrychleji se vydal k jejímu pokoji na vzdálenějším konci chodby. Dveře byly pootevřené. Pokoj byl prázdný. Nepořádek vypovídal o tom, že jeho majitelka odešla ve spěchu.

"Ree!" zvolal nyní už vyděšeně. Jak nejrychleji dokázal proplouval chodbami zámku, vyhýbal se sloužícím s hlavou pokorně skloněnou a rozrážel jedny dveře za druhými, dokud se nedostal před trůnní sál.

Byl tam. Seděl majestátně na svém trůnu z rudých a bílých korálů a zasmušile hovořil s jiným mužem. Autorita, která z tohoto muže normálně vyzařovala, jako by přes noc zmizela. Vlasy, bílé jako mořská pěna, ležely splihlé na jeho ramenou a z tmavě modrých očí vyprchala veškerá bojovnost. Nově příchozího si ani nevšiml.

"Otče!" vykřikl ode dveří, nedbaje na etiketu nebo jakékoli jiné slušné vychování.

Král si prsty unaveně protřel oči, když spatřil svého syna, jak na něj netrpělivě hledí. Pohybem ruky propustil muže, se kterým až do této chvíle mluvil a pak se otočil zpět na syna, který nyní už čekal kousek před ním.

"Ach, Raimone..." povzdechl si starší muž, dívající se kamkoli, jen ne svému synu do očí.

"Otče, kde je má sestra?" v té otázce byla jasně cítit tichá hrozba.

"Raimone, chápej, já musel-"

"Na to jsem se neptal."

"Chlapče, já-"

"Kde je má sestra?" zopakoval otázku hlasitěji.

"Musíš pochopit-"

"Kde je Nayreen?!" vykřikl Raimon vztekle.

"Na povrchu!" starý král už ten nátlak nevydržel. Schoval tvář do dlaní, skoro jako by nebyl schopen čelit pohledu svého vlastního syna.

Raimon zůstal stát jako opařený: "Na...povrchu? Otče? Jak to myslíte, na povrchu?" vztek na moment vystřídalo zoufalství. Otec se musel přeřeknout, splést. Nemohl být seriózní.

"Raimone, já musel. Chápej, neměl jsem na výběr-"

"Neměl jste na výběr, otče?" cedil ta slova skrz zuby, když se díval svému otci - králi mořské říše - přímo do očí. Špičky ocasní ploutve, černé jako hlubiny moře, se mu cukaly potlačeným hněvem "Mohl jste poslat mě. Ale to nešlo, že? Přeci byste neohrozil dědice trůnu...radši pošlete na smrt svou jedinou dceru, ta je postradatelná." jed z jeho slov téměř odkapával a zášť vůči jeho otci rostla každou vteřinou, kdy jeho tvrzení nevyvrátil.