Nový začátek

VI. Zámek

Zámek byl obrovský. A nádherný.

Nayreen nikdy v životě nic tak krásného neviděla. I když...její vzpomínky sahají tak 3 hodiny zpáky, takže, kdo ví? Třeba tu už byla. Něco...něco jí na tomhle místě přišlo povědomé. Jako sen, který se stal skutečností. Jako vzpomínka z dětství, u které si nejste jistí zda se opravdu stala. Jako déjà vu.

Už dávno pustila Larnovu ruku. Jako malá holka běhala sem a tam po chodbě kterou je vedl Sam a tu prohlížela umělecky malovanou vázu, tam zírala na realisticky malovaný obraz. Bylo to neuvřitelné. Připadala si jako Alenka v říši divů, když procházela ty široké chodby plné známek bohatství a vkusu královské rodiny žijící zde. Radost překonala i negativní pocity vůči jejím slabým nohám, když několikrát při přebíhání chodby klopýtla nebo zakopla o koberec.

Larn jí sledoval na každém kroku, toho si byla plně vědoma. Občas se na něj otočila a buď vyplázla jazyk nebo protočila oči ke stropu. Bylo jí jedno, že se na ní kouká nesouhlasně. Že si myslí že se chová jako nevychované dítě. Ona tu byla šťastná. Tak šťastná, jak už dlouho nebyla. A i když si nic z minulosti nepamatovala, věděla, že tohle byla pravda. Už dlouhou dobu nepocítila takovou radost. Jen nevěděla, proč jí tohle místo přimělo se takhle cítit.

"Nechytíš mě." zvonivý smích se rozlehl chodbou s vysokými stropy.

"Tohle není fér!" zavolala na dívku před sebou a udýchaně se zastavila. Posadila se na zem a uraženě zkřížila ruce na prsou. Zadívala se druhým směrem když uviděla svou kamarádku vykouknout zpoza rohu...

Nayreen se zamotala hlava. Opřela se rukou o zeď, ale závrať byla moc silná na to aby se udržela na nohou. Tvrdě dopadla na zem a chytla se oběma rukama za spánky. Bolest se dostavila krátce poté.

"Nayreen?!" slyšela Larnův výkřik jakoby z dálky. Nebyla si jistá kde je, nevěděla co se děje, všechno jí splývalo dohromady. Ucítila silné ruce na svých ramenou, jak s ní třesou. Slyšela hluboký mužský hlas jak na ní mluví, snaží se upoutat její pozornost, ale slovům nerozuměla. Nerozuměla ničemu. Naprosto ničemu.

"Nayreen? Prosím probuď se..." konečně začalo něco dávat smysl. Donutila se otevřít oči, ale její zrak byl zastřen jakoby se dívala přes proud vody. Stálo to několik zamrkání, než byla konečně schopná zaostřit na Larnův starostlivý obličej.

"Jsem v pořádku." jí samotnou překvapilo jak slabě její hlas zněl. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale jediné co viděla byl Larn sklánějící se k ní a opodál stojící Sam, tvářící se zaraženě. Ty dvě malé holčičky co slyšela nikde neviděla. Nebo to snad byla vzpomínka? Znamenalo to že v tomto zámku už někdy byla?

"Potřebuješ si odpočinout?" zeptal se Sam opatrně. Nayreen jen zakroutila hlavou a začala se sbírat ze země. Larn jí pomohl na nohy a chvíli jí podepíral než ho ujistila, že opravdu může chodit sama. Po většinu času. Zdi byly její věrní zachránci.

"Už to není daleko." řekl Sam, a podstatně pomaleji se vydal na poslední úsek cesty. Nayreen opustila veškerá radost a vystřídala ji zamyšlenost a zvědavost. Stále se snažila vyřešit co ta vidina měla znamenat, když najednou narazila do něčeho velkého, teplného a černého. Zmateně se podívala nahoru jen aby spatřila Samův pobavený výraz.

"Takže jak už jsem říkal," pousmál se na ní, když se zahanbeným výrazem poodstoupila "tady strávíš noc. Královna uspořádá audienci zítra o polední. Ty tam budeš taky." otočil se na Larna se značně ostřejším výrazem než jakým se díval na Nayreen. Lovec jen beze slova přikývl.

Sam, už spokojenější, vzal za kliku dveří. Byly vysoké, mnohem vyšší než dívka, z tmavého dřeva, jako ostatně skoro všechno zde. Otevřít šly jen těžko, Sam sám o sobě měl problém s nimi pohnout, takže Nayreen bylo jasné, že se z pokoje za nimi sama bez pomoci nedostane.