Nový začátek

XXI. Nejhorší večer

Doba, kterou musel čekat než nadešlo stmívání mu splývala v jeden rozmazaný okamžik. Nevěděl, jak se dostal do pokoje ani co celou tu dobu dělal. Jediné co vnímal byla bolest a samota. Duševní bolest co cítil ho sžírala více, než ta fyzická z popálenin na hrudi.

Z apatie ho probral až hluboký hlas strážného, který ho upozornil, že královská večeře začíná již za půl hodiny. Ani se na něj nepodíval, když zamumlal tiché: „Děkuji."

Neměl na nic náladu. Veškerá bojovnost, kterou cítil ještě tohoto rána ho opustila. Nechtěl jít na tu hloupou večeři, muset se přetvařovat celý večer a tvářit se jako dokonalý syn. Věděl, že to nedokáže. Ale na výběr neměl. Bylo mu jasné, že strážní měli rozkaz ho do jidelny doprovodit, i kdyby ho tam museli dotáhnout násilím.

Bezúčelně zíral na skrovný obsah své skříně. Mnoho svršků nevlastnil, většinu prostoru zabíralo spíše lehké brnění udržované v excelentím stavu a pár šperků. Nezamýšlel se nad tím, co bude mít na sobě, jen instinktivně sáhl po rudém náhrdelníku ze schránek korálů, symbolizující jeho postavení korunního prince, děděné z otce na prvorozeného syna již po tisíce let.

Stejný hlas jako ho předtím probudil z letargie ho nyní informoval, že nadešel čas odejít. Neměl sílu se hádat, a tak se s hlavou sklopenou nechal eskortovat šesticí stráží až přímo před vchod do malé jidelny.

Stál přede dveřmi, neschopen jediného pohybu. Strážný po jeho levici je otevřel, hlasitě oznámil příchod korunního prince a ustoupil stranou, nechávajíc Raimonovi volnou cestu do místnosti, kde věděl, že ho bude čekat jeden z nejtežších večerů jeho dosavadního života.

Už mezi dveřmi ho jako pěst do obličeje udeřila hustá, nepříjemná atmosféra, která zde panovala. Voda, kterou žábrami na krku vdechoval, jakoby chutnala hořce a zatuchle a světlo, produkované malými světélkujícími sporami, zde bylo tlumené, odrážející tu pohřební atmosféru uvnitř.

„Raimone, synu!" veselý hlas ho vzpamatoval z myšlenek, co mu probíhaly hlavou. V okamžiku, kdy svedl hlavu a spatřil otcův šťastný výraz, část jeho předchozího vzteku se mu vrátila zpět.

„Pojď, pojď, připoj se k nám." Kynul mu rukou, s výrazem a tónem hlasu, který se ani trochu nehodil k této situaci. Raimon neochotně švihl ocasní ploutví a pomalu připlul k menšímu jídelnímu stolu z tmavého lesklého kamene. Okamžitě si ale všiml dvou věcí – matka zde již byla, seděla na židli ze stejného materiálu jako stůl, tvář kamennou, staženou emocemi, nenávistí a zármutkem.

Druhá věc byla snad ještě horší. Židle, na které vždy sedávala Nayreen, ta hned vedle Raimonovi...byla pryč. Nebyla odsunutá, nebyla nikde v koutě, nezbyly po ní ani odřené stopy na podlaze od častého šoupání...zmizela. Jako by tam nikdy nebyla. Jako by nikdy neexistovala...

„Posaď se, synku." Otec se tvářil, jako by vše bylo naprosto v pořádku. Raimon nevěřícně zíral na jeho spokojený výraz, jako by všechno bylo tak jak to má být. Byl natolik konsternován, že v tuto chvíli nebyl schopen nic říct, nijak se ohradit. Pouze přijal nabízené místo a posadil se co nejblíže k matce, co mohl.

Tairon se posadil na své místo a zazvonil na zvonek, který měl po pravé ruce na stole, přivolávající sloužící s tácy plnými jídla.

Raimon ani nevnímal, kolik lahůdek před něj bylo položeno. Jeho oči se neustále samy od sebe vracely k prázdnému místu vedle něj. Jako by na něj zíralo, chladné a tiché, jako Xaralova Propast, vysávající veškeré emoce a veškerý život z jeho duše.

Jakmile všichni sloužící opustili místnost a oni osaměli, Raimon už to napětí ve vodě nevydržel.

„Otče, co má tohle znamenat?" zeptal se tichým hlasem, neúspěšně se snažíc potlačit emoce, které se postupně draly napovrch.

Tairon se na něj překvapeně otočil.

„Stalo se něco? Nemáš rád rejnoka? Já myslel-"

„To není ten problém, otče!" zarazil ho se zvýšeným hlasem uprostřed věty. Král se na vteřinku zdál rozhozen reakcí svého syna, rychle se ale vzpamatoval.

„Nevím o čem mluvíš, Raimone. Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Můžu zavolat léčitele, jestli se necítíš dobře." Jeho starostlivý úsměv byl upřímný, jako by se opravdu bál o zdraví svého syna. Natáhl ruku s úmyslem dotknout se jeho čela, ale Raimon se včas vyhnul a neveřícně zakroutil hlavou.

„Ty si vážně nepřiznáš, že tu někdo chybí, co?" vymrštil se ze židle. Znechucení, které k otci cítil, se začalo opět zvyšovat, i když si nemyslel, že je to ještě možné. Taironovi oči se zúžily pochopením, ale na jeho celkovém postoji se to nijak neprojevilo.

„Prosím, Raimone," jeho hlas zněl ustaraně „posaď se. Zkusme si tuhle rodinnou večeři užít, ano? Nestává se často, že se všichni sejdeme u jednoho stolu."

Raimonovi se vzpříčila všechna slova v krku. Nevěřil tomu, že otec mohl být tak podlý. Vypadalo to, jako by se snažil aby všichni zapoměli, že Nayreen vůbec existovala. Už otvíral pusu, aby otci řekl přesně co si o něm myslí, když ho zarazil tichý hlas.

„Proč mi tohle děláš?" matčina slova byla naplněna zoufalstvím. Královna Reina se dívala na svého manžela mrtvým pohledem, odprosněným od veškeré lásky, kterou k němu kdy mohla cítit.

Taironův pohled zjihl, když se podíval na svou ženu. Ještě než ale stačil cokoli říct, královna promluvila znovu.

„Proč tohle děláš? Proč mi bereš to jediné co mi v životě dělá radost? Mou lásku k tobě, mou naději na další děti a teď i mou jedinou dceru..." její hlas se zlomil ale i přesto pokračovala. „Vzal jsi mi vše, nezůstalo mi už vůbec nic...a ještě se tváříš jako by se nic nedělo. Nenávidím tě."

Ačkoli mluvila tiše, její slova se hluboce zařezávala do Raimonovi duše. Nezáleželo mu na tom, jak se v tuto chvíli cítí otec, cítil jen rozšklebenou ránu ve svém vlastním srdci.

Matka ho nenávidí.

V jejím životě nic neznamenal.

Vždy věděl že byl jen ten druhý, ale slyšet to takhle přímo ho zasáhlo více, než čekal.

Nebyl nic.

Sledoval matku prázdým pohledem, když se zvedla ze židle a se sklopenou hlavou odplula z místnosti. Nevšímal si otce, s pusou mírně otevřenou sledující svou ženu zavírat za sebou dveře.

Otočil se a následoval svou matku. Nechtěl tu strávit už ani vteřinu.

„Kam jdeš?!" otcův hlas byl hlasitější než bylo zapotřebí. Asi si potřeboval vynahradit svou ztracenou důstojnost.

„Pryč." Byla jediná odpověď které se králi dostalo.

„Nikam nejdeš! Jsi můj syn a-"

„A Nayreen je tvoje dcera!" vztek se v Raimonovi vzedmul rychleji než ho stačil potlačit. Slova se z nej hrnula rychleji než si sám stačil uvědomit, co se děje.

„Je to tvoje dcera! Matka ji miluje více než nás dva dohromady a pro mě je to nejdůležitější v celém životě. Ale na tom ti nezáleží, co? Nayreen ti nikdy nebyla dost dobrá...tak se teď smiř s tím, že pro nás už nejsi dost dobrý ty! Řeknu ti to jen jednou – stejně jako tobě nezáleží na osudu tvé jediné dcery, mně absolutně nezáleží na tom, co se stane s tebou! Dokud se Nayreen nevrátí domů, jsi pro mě oficiálně mrtvý!"

Vztekle švihnul ploutví a zanechal za sebou šokovaného otce ve strnulé póze. Prudce rozrazil dveře.

„Můj princi!" přímo přede dveřmi se klaněl jakýsi muž v rouchu léčitelském. Jeho žábry zběsile nabíraly vodu a ploutev se mu ještě třásla vyčerpáním, jak sem musel chvátat.

„Co je? Uhni mi z cesty." Raimon ho hrubě odbyl a aniž by čekal na jakoukoli odpověď, proplul okolo něj i stráží, než ho v pohybu zarazila další mužova věta.

„Můj pane, jde o mistra Yartsukeho. Vrchní léčitel s Vámi chce okamžitě mluvit."