Nový začátek

XXIII. Konec

Byl konec.

Bylo po všem.

Na ničem nezáleželo.

„Je nám to líto, můj pane...nemohli jsme nic dělat."

Nedalo se nic dělat.

Bylo pozdě.

„Zemřel dříve, než jsme mu mohli pomoci."

Zemřel.

A ona byla pryč.

Navždy.

Byl sám.

Sám...

SÁM!

Mořská pěna se vznášela kolem něj, připomínající mu jeho selhání.

To jediné, co zbylo z jeho přítele.

Selhal.

Všechny zklamal.

A sebe nejvíc.

Bezmyšlenkovitě proplouval chodbami a nevnímal nic okolo něj. Nezáleželo na tom.

Na ničem už nezáleželo.

Cíl měl jasný. Věděl, kde to všechno skončí.

Tam kde to začalo.

Otevřel dveře před sebou a vplul do místnosti. Byla v precizním stavu, jako by se tu nikdy nic nestalo.

Jako by tu jeho nejlepší – jediný – přítel nepřišel o život.

Bylo pozdě.

Byl sám.

Byl konec.

_______________________________________

Dveře se za ním zavřely téměř samy od sebe. Doplul doprostřed místnosti, přesně tam kde stál, když se Sukem naposledy mluvil. Jako by se to stalo před lety, ač to bylo jen pár dní.

Natáhl ruku před sebe. Všiml si, že se třese, ač byla voda v místnosti příjemně teplá. Sevřel dlaň v pěst, aby nad sebou opět získal kontrolu a pak pokračoval.

Toto kouzlo znal jako své šupiny. Bylo to jedno z prvních, které se naučil jako dítě, když s Nayreen poprvé trénovali Proměnu. Požádal tenkrát Yartsukeho aby ho tuto magii naučil a od té doby byl jeho tajným studentem...a později i přítelem.

Prudce otevřel dlaň a s rozmachem paže vyslal magii ze svého nitra do svého okolí. Voda se proti jeho vůli chvíli bouřila, skoro jako by znala jeho cíl a nechtěla ho poslechnout. Nakonec se ale podvolila a ustoupila.

Vrstva vzduchu okolo něj nebyla větší než pár centimetrů, ale účel splnila. Jeho mokré tělo se na povel začalo měnit, vyzařujíc silné bílé světlo. Ploutve, šupiny a drápy se začaly stahovat do jeho těla, zanechávající jen narůžovělou kůži. Silný ocas, temně fialové barvy, se začal rozdvojovat a měnit ve 2 nahé nohy, ztěžka dopadající na studenou, kamennou podlahu místnosti.

Cítil své tesáky zarůstat, nechávajíc jen ubohé tupé zuby, neschopné trhat maso, a oči, perfektně uzpůsobené životu v oceánu, nyní masou vody dohlédly sotva na konec místnosti.

Rukama, nyní s prsty bez drápů a blan, si prohrábl krátké vlasy na hlavě. Nepotřeboval ani zrcadlo na to, aby věděl že místo inkoustově černé jsou nyní jen hnědé, jako dřevo elfských stromů.

Nenáviděl tuhle podobu.

Škoda, že v ní musí vše ukončit.

Vážně litoval toho, že to musí udělat v téhle nepřirozené, nepohodlné podobě, ale byla to jediná možnost, co pro něj existovala. Na nic jiného by nebyl schopen sebrat odvahu.
Naposledy se rozhlédl kolem sebe, uvědomujíc si, že tato místnost je to poslední, co kdy spatří.

Zavřel oči.

Sego, patronko mého života, prosím, odpusť mi tuto zbabělou cestu ven. Nechť se setkáme v Severních mořích.

Falmarien, stvořitelko života, prosím, nech mne projít Hlubinou a dovol mi setkat se s mými předky, navzdory mému zbabělému gestu. Nechť se setkáme v Severních mořích.

Nayreen, má půlnoční princezničko, prosím, odpusť mi...Nechť se setkáme v Severních mořích.

S poslední modlitbou hluboce vydechnul a bez dalšího přemýšlení nechal kouzlo okolo sebe pominout.

Ledová mořská voda zaplavila jeho pozemské tělo, pohlcujíc ho do ohnivé agonie.