Nový začátek

XII. Nenávist

Nehleděl napravo ani nalevo, když se vyřítil z trůního sálu. Bylo mu jedno, kolik elfů stálo v jeho cestě, nezáleželo mu na jejich postavení ani titulu. Z cesty odstrčil každého, kdo měl tu drzost stát před ním. Viděl rudě. Vztek a zklamání mu zatemnilo mysl.

Dcera krále Tairona.

Ochraňoval dceru té stvůry.

Stejného monstra, které nařídilo vyhlazení jeho vesnice z povrchu zemského.

Ochraňoval sestru netvora, který vlastnoručně zavraždil jeho sestru a jejího novorozeného syna.

Nikdy nezapomene na ten moment, kdy se vrátil zpět do své rodné vesnice. Na to nervydrásající ticho, narušované jen šuměním moře. Vlny byly ještě rozbouřené, jak se útočníci stáhli zpět do své podmořské díry. Potoky krve zbarvovaly příboj do ruda. Nikdy nepocítil bolest větší než když stál nad mrtvým tělem své starší sestry, držel jí za ruku a přes slzy neviděl znepokojivě poklidný výraz na její tváři. Smrt odnesla veškerou její bolest pryč, ale on musel pohřbít ji, i malého Linea, milovaného synovce, jen pár měsíců starého.

Bylo to už více než pět let, ale bolest, smutek a vztek stále přetrvával, stejně silný jako předtím. Nenávist vůči Mořským se prohlubovala s každým útokem, o kterém slyšel. Přiživovala se s každým tvorem, který zahynul jejich rukou.

A královna Arnë teď chrání jejich princeznu. Viděl rudě. Nemohla plně chápat ten pocit ztráty a prázdnoty. Vždyť byla jen mladý rozmazlený zpratek, co se náhodou dostal k trůnu. Možná proto Nayreen a Mořské bránila. K moci se dostala jen proto, že bývalá královna zešílela poté, co její sestra byla zavražděna Mořským. Pravdou je, že Arnë nikdy smrt své tety moc neprožívala - alespoň ne na veřejnosti.

A i po tom všem si tu slizkou zrůdnost nechává u sebe na zámku pod ochranou stráží. Odporem se musel oklepat, až se na něj kolemjdoucí elfové dívali jako na blázna. Bylo mu to jedno. To pomyšlení že se jí dotknul, že jí bránil před Rheesem. Že kvůli ní uhodil Darriena, jednoho z svých nejlepších přátel. Měl jim věřit. Kdyby jen nebyl tak hloupý a podíval se na všechna fakta než Nayreen začal chránit. Kdyby předtím věděl to co teď, sám by držel dýku v ruce.

Protože jemu možná rodinu už nikdo nevrátí, ale pomstu mu nikdo upřít nemůže.

::::::::::::::::::::::::::::::

Ani nevěděl jak se dostal do stáje, ale najednou stál před stáním Dixona, svého hnědáka. Plamený vztek už vystřídal chladný hněv.

'Dobré odpoledne, Larne.' hlavou se mu rozezvučel klidný hlas. Kůň na něj upřel své moudré oči, jako by mu viděl až do duše. Což byla víceméně i pravda.

'Stalo se něco?' zeptal se hřebec znepokojeně, když vycítil emoční rozpoložení svého pána. 'Neříkej mi, že jde o to děvče?' 

'Byl tu Rhees?' Larn se ani neobtěžoval odpovědět na Dixonovu otázku. Kůň uraženě zarhžál.

'Shiko je ve svém stání, ale Rhees tu dnes ještě nebyl.'

'Fajn, tak si ho najdu jinde.' Larn se otočil na podpadku a chystal se odejít.

'Larne stůj!' zastavil ho Dixon uprostřed pohybu. S chladným výrazem se jezdec otočil na svého koně. Toho to ale ani trochu neznervóznilo 'Řekneš mi laskavě, co se ti stalo? Nemohu ti pomoci, když se přede mnou takhle uzavíráš. Vůbec nekontroluješ své emoce a to-'

"Přednášku od koně vážně nepotřebuju, děkuju pěkně." Larn se sarkasticky ušklíbl a otočil se znovu zády k šokovanému zvířeti.

'Larne, já-'

"Tak tady se schováváš!" vysmátý hlas se rozezvučel stájí. Mladý elf, který právě vstoupil, na Larna zvesela mával, dokud si nevšiml jeho vražedně seriózního výrazu.

"Á, Rheesi. Právě tebe jsem hledal." Larn se usmál, ale jeho oči postrádaly veškeré emoce. Rhees se zastavil několik metrů od svého přítele a nervózně polkl.

"Hele Larne, jestli jde o tu čubku co jsme našli v lese, tak-"

"Ano, přesně o tu jde." chladný úsměv neopouštěl Larnovu tvář "Měl jsi-"

"Lovče!" za Rheesem se náhle jako stín zjevil Samaringel, sám hlavní patolízal královny. Larn svá slova rychle spolknul. Nemohl říct Rheesovi pravdu, pokud na něj Arnë poslala svého hlídacího psa. Ať Nayreen a její lid nenáviděl sebe víc, na to aby se mohl pomstít musel být naživu.

"Lovče, rád bych s tebou mluvil." Samaringelův hlas byl více než vážný. Larn si otráveně odfrkl, ale následoval královského rádce ven ze stájí, zanechávajíc zmateného Rheese za sebou.

"Doufám," začal Samaringel, jakmile se dostali z doslechu "že si pamatuješ královninu podmínku. Zbláznil jsi se, nebo chceš tak moc zemřít?!" nevěřícně zvolal a rozhodil rukama do prostoru. Larn mlčel.

"Dobrá, nechceš se mnou mluvit, chápu. Teď ale půjdeš domů a do doby, než královna rozhodne jinak, odtud neodejdeš. Nepotřebujeme aby jsi tu informaci rozhlásil po městě. Tvé rozhořčení chápu, ale královna má své důvody." S tím se otočil a lusknutím prstů k sobě přivolal strážce s královským erbem na hrudi.

"Doprovoď tohoto muže domů a postarej se, aby tam zůstal, ano?" Strážce jen beze slova přikývl. Larn je oba sjel pohrdavým pohledem.

Zprudka se otočil zády, jasně dávajíc najevo že se Samaringelem už nechce mít nic společného. Strážce ho poklusem následoval jako poslušný pejsek.  Vztek který doteď více či méně úspěšně potlačoval se opět začal drát jeho žilami, jako led a oheň, propalující se až do mozku. Toužil se otočit a vrazit tomu vševědovi jednu do zubů, ale ačkoliv byl naštvaný, nebyl hloupý. Věděl že tím by svou situaci jen zhoršil. To domácí vězení nemůže trvat věčně. Dříve nebo později ho ven pustit musí a tak si to s tou mořskou stvůrou vyřídí z očí do očí. A rozhodně se nebude držet zpátky...oni to taky neudělali.