Stíny tiše klouzaly po zdech místnosti, když slunce pomalu zapadalo za obzor. Nayreen sledovala jejích zvláštní tvary a snažila se vzpamatovat z otupělosti, která jí pohltila potom co Larn odešel.
Odešel.
Nechal jí samotnou i když věděl, jak se samoty bála.
I když ho prosila, aby zůstal.
Utekl jako zbabělec jen co na minutku opustila místnost.
Povzdechla si. Třeba mu křivdí. Třeba ho odvedli a on nemohl odporovat. On byl loajální, nikdy by královniným rozkazům nevzpříčil. Ano, tak to muselo být. Nemohla ho začít nenávidět. Byl to jediný člověk, kterému mohla věřit. Nebo si to alespoň doteď myslela.
Ne, musí na to přestat myslet. Zítra se s ním znovu potká a vše se vysvětlí. Musí mu dát šanci. Protože kdyby neměla jeho, neměla by nikoho. Doslova. A to by nesnesla. Potřebovala spojence až bude muset zítra promluvit před královnou. A Samaringela, ač byl na ní hodný, počítat nemohla. Ten byl striktně královnin člověk, to poznala na první pohled.
Dívka se s dalším hlubokým povzdechem položila na postel a podložila si hlavu rukama. Nohy jí visely z čela postele, když s nimi houpala sem a tam.
Královna.
Tolikrát to slovo slyšela. Tolikrát mohla cítit tu úctu, kterou všichni, které potkala k této ženě chovají. Tedy...ti dva které potkala, ale to teď nechme stranou.
Nikdo nezmínil její jméno. Neslyšela nic o její rodině, o králi, o princích nebo princeznách. A přesto na obrazech, co viděla na stěnách hradu bylo vyobrazeno spoustu lidí. Ale zároveň, spoustu míst bylo prázdných. Obrazy byly pryč a nenahrazeny. Nad tím se předtím neměla čas zamyslet, ale teď jí to vrtalo hlavou. Proč by někdo schoval nebo hůře zničil mistrovská díla, která na oněch zdech visela? Vše ostatní bylo netknuté. Nikde se nezdálo, že by něco chybělo. Jediné obrazy, co viděla byly scenérie, zátiší nebo očividně staré obrazy členů královské rodiny. Nespatřila jediný, co by vyobrazoval současnou královnu nebo její rodinu.
Ale proč?
Myšlenky se předbíhaly jedna před druhou a nedovolily jí soustředit se na nic déle než pár vteřin. Ale jedno téma nad ostatními se stále vracelo a nedovolilo jí ani se pokusit usnout.
Co se stalo?
Procházela v hlavě vše, co si pamatovala, vše co vydedukovala, ale nic stále nedávalo smysl. Její jediná naděje je zítřejší audience. Ať to skončí tak, že se královna rozhodne jí pomoci nebo tak že jí popraví, tak jako tak už se nebude muset starat. A to bylo to jediné na čem záleželo.
Pomalu se zvedla zpět do sedu, a ještě pomaleji spustila své nohy na zem. Nehodlala nic riskovat a po předchozích zkušenostech věděla, že svým nohám věřit nemůže.
S podporou sloupu postele se postavila a s potěšením zjistila, že se jí ani trochu nepodlomila kolena. To bylo dobré znamení. Před Larnem nedala nic najevo, ale cesta městem pro ni byla hotovým utrpením. Připadalo jí, jako by se jí při každém kroku do chodidel zabodávalo tisíce jehel a kolena jí připadala jako z rosolu. Celou cestu se tedy soustředila jen na své kroky. Levá, pravá, levá, pravá.
A pak ten kluk. Ten prazvláštní blonďák, co jí prvně vyděsil, ale pak jí nějakým záhadným způsobem jeho magie vlila novou sílu do žil a ona byla schopná pokračovat. Nevěděla, jak to udělal a ani mu nestihla poděkovat, ale doufá že ho znovu uvidí a bude mu moc jeho laskavost oplatit.
ČTEŠ
Nový začátek
FantasyVítejte do Geldronu, magického království elfů. Z ráje na zemi se ale stal kraj zmítaný rozkolem a naplněný strachem. Občané se beze stopy ztrácejí ze svých domovů, národ Mořských, po staletí spojenci elfů, se zdánlivě obrátili proti svým přátelům a...