Nový začátek

IX. Královská rozhodnutí

 "Samozřejmě že ano. Jsi Nayreen, perla moří. Dcera krále Tairona, druhá dědička Korálového trůnu...a má nejlepší přítelkyně."

Řekla tato slova a naprosto přesně si uvědomovala, jaký budou mít dopad...ale některé věci se prostě předvídat nedají. Někteří lidé, ač vypadají, že se v nich dá číst jako v otevřené knize můžou ukázat, že jejich reakce bude tak neočekávaná, že zanechá všechny v šoku...

"Já že...cože?" Nayreen se tvářila tak zmateně, až jí královně bylo líto. Sice se z pro ni neznámých důvodů více jak deset let neviděly, ale i přesto si takhle dívka zachovala stálé místo v Arnëině srdci. Byla to jediná dívka, která se k ní chovala jako k sobě rovné...možná proto že si byly rovné. Tehdy. Život byl tak jednoduchý, když byla stále princezna.

Arnë se nenechala přemoci nostalgií a zachovala stejný neutrální, přísný výraz. Stálo jí to veškeré sebeovládání nevrhnout se své dlouho ztracené přítelkyni do náruče a obejmout jí tak pevně, aby jí už nikdy neztratila. Ale před poddanými si to dovolit nemohla.

"Tato informace se nesmí dostat z této místnosti." ledovým pohledem sjela všechny přítomné. Kněžka Freya i Samaringel s vážným výrazem přikývli, zatímco Nayreen se téměř hystericky zahihňala. Všechny pohledy se zase stočily na ní.

"Jasně, budu vykřikovat kdo jsem, protože já přeci chci být zlynčována, že?" z nějakého důvodu jí to přišlo vtipné. Nikdo jiný se nesmál.

"Ty to nechápeš, Nayo." aniž by si to uvědomila, použila přezdívku, kterou Nayreen dala už před tolika lety. Když jí jako ještě dítěti to jméno přišlo zbytečně moc dlouhé. Zato Naya vypadala, že jí to oslovení zasáhlo jako by jí trefil povoz. Podlomila se jí kolena a nebýt Samaringelova rychlého zásahu, bývala by spadla na zem.

"Naya...tak jsi mi říkala. My dvě se známe..." zamumlala téměř neslyšitelně. Arnë odolala pokušení obrátit oči v sloup. Myslela si, že v tuhle chvíli už to bylo očividné. Vždyť kvůli ní riskovala i korunu sakra!

Místo toho se ale usmála jako na malé dítě: "Samozřejmě...od malička jsi sem jezdila s otcem na diplomatické schůzky s mou matkou. Zatímco ti dva mluvili, nechali nás spolu. Ty si vážně na nic nevzpomínáš?" královna zkrabatila obočí a popostoupila o krok blíže. Pak pohled stočila na tiše stojící kněžku z Chrámu pramenů.

"Freyo, máš nějaké vysvětlení? Všimla jsi si něčeho?" zeptala se opět hlasem odproštěným od emocí.

"Její vzpomínky jsou pečlivě uzavřeny za pevnou bariérou. Nebyla jsem schopna se k nim dostat, ale velice ráda se o to pokusím znovu." mírně sklonila hlavu, ale to už Arnë kroutila hlavou.

"Ne. Král Tairon měl jistě dobrý důvod jí vzpomínky sebrat..." zamyšleně se otočila a už ze zvyku došla až ke svému trůnu na který se posadila. Přejížděla prsty po rýhách ve dřevě, stejně jako vždy, když se soustředila na určitý problém. Ze zamyšlení jí ale vytrhl hlas.

"Ano, jednoduchý důvod. Aby se mezi nás vetřela, získala naši důvěru a mohla donášet tatínkovi." jed z lovcova hlasu přímo odkapával. Arnë zvedla pohled jen aby spatřila tvář královského lovce Larna rudou vztekem s planoucíma očima upírajícíma se přímo na Nayreen.

"Larne..." hlesla Naya, ale hlas se jí zlomil potlačovaným vzlykem. V Arnë se vzedmula vlna nelibosti vůči tomuhle muži. Najevo ale nic nedala.

Lovec stočil pohled na ní. Jako by Naya ani neexistovala.

"Královno, žádám povolení odejít." díval se Arnë přímo do očí. Velký rozdíl oproti chvíli ani ne před půl hodinou, kdy nedokázal vykoktat ani souvislou větu v její přítomnosti. Hněv dokáže udělat zázraky.