Nový začátek

X. Původ

"Samozřejmě že ano. Jsi Nayreen, perla moří. Dcera krále Tairona, druhá dědička Korálového trůnu...a má nejlepší přítelkyně." 

Ta slova jí rezovonala hlavou celou cestu, kdy jí strážci vedli k jejímu pokoji. Ani nevěděla jak, ale najednou se za ní uzavřely dveře a odřízly jí od všech tam venku. Zůstala sama, jen se svými myšlenkami a to nebyla moc dobrá kombinace.

Ztěžka doklopýtala ke křeslu v rohu místnosti a plnou vahou na něj dopadla.

Zrádkyně.

Považoval jí za zrádkyni.

Už jí nevěřil.

Nevinila ho za to. Jestliže je její původ pravdivý, zasloužila si jeho nenávist. Vždyť za to nenáviděla i sama sebe a to si nic nepamatovala. Jenže Larn byl celkem specifický ohledně toho, co její lid napáchal na jeho rodině. A ačkoli její mysl byla prázdná, ani na vteřinu nezapochybovala, že by Arnë mohla o jejím původu lhát. V hloubi duše věděla, že je to pravda. Že král Tairon je její otec a ona je princeznou z mořské říše. Znělo to neuvěřitelně, to ano, ale bylo to tak.

Přepadl ji nevysvětlitelný smutek. Jakoby jí ledová ruka sevřela srdce a nehodlala pustit. Jakoby právě ztratila někoho blízkého a nemohla tomu nijak zabránit. Jakoby někoho zradila, opustila, bez možnosti se rozloučit. Její mysl si nevzpomínala na nic, ale její srdce jí napovídalo, že někomu ublížila...jen netušila komu a jak. Ani proč.

Nedávalo jí to smysl. 

Vstala a začala přecházet po pokoji. Teď už chápala, proč jí chůze dělala takové problémy. Nebyla na nohy zvyklá. Nebyla to její skutečná podoba. Proto se bála vody - kdokoli jí zaklel, nechtěl, aby zjistila pravdu o svém původu.

Jenže teď věděla, že voda její nepřítel není. Právě naopak, byl to její živel, její domov. Musela ten strach překonat. Musela překonat tu bolest.

Rázným krokem zamířila do koupelny. Někdo to tu musel uklidit zatímco byla pryč, protože místnost zářila čistotou. Nevšímala si ničeho nalevo ani napravo a zamířila rovnou k umyvadlu. Srdce jí začalo rychleji bušit, ale ona se donutila pokračovat. Mísa byla naplněna křišťálově čistou vodou a vedle stál džbán s další.

Veškerá buňka jejího těla jí nabádala ať odejde pryč, ale ona teď už věděla, že to je jen kouzlo, co jí drží daleko. Proto jí moře tak přitahovalo, když se probudila na jeho břehu. Tam někde v jeho hlubinách ležel její domov. Místo kde se narodila a kde vyrostla. A hodlala se tam vrátit ať to stojí co to stojí. Musela zjistit pravdu.

Ale nejdříve musela překonat tuhle kletbu, co jí zakořenila primární strach z vody. Zhluboka se nadechla a natáhla třesoucí se ruku nad mísu. Jediná slza jí skápla z líce a rozčeřila nenarušenou hladinu. Kruhy se rozběhly od místa dopadu a zvlnily její vlastní odraz. Mohla by přísahat, že v jednu vteřinu se barva jejích oči z tyrkysové změnila na jasně fialovou, ale voda se znovu zavířila a ten dojem zmizel.

V ten okamžik se rozhodla. Bez přemýšlení najednou rychlým pohybem vnořila ruku pod hladinu.

Zrak se jí zamlžil. Hlavou se jí rychlostí blesku mihlo několik vzpomínek.

'Stála ve svém pokoji a Larn vedle ní. Promluvil na ni, ale ona ho s chladným, neosobním výrazem vyhnala a odešla do koupelny. Pouhým pohybem ruky pustila vodu, která jsem důmyslným systémem trubek a pump přitékala ze studny v podhradí, a napustila vanu. Svlékla ze sebe šaty a s blaženým pocitem se ponořila od vodu. Cítila příjemné teplo, protékající jí celým tělem. Kůže, která se nyní nepřirozeně leskla, se zavlnila, jakoby byla s vodou jeden živel.'

Vzpomínka se zakalila a změnila se v  jinou.

'Slaná voda ji celou obklopovala, ale ani kapička se jí nedotkla. Ať se snažila jak chtěla, neviditelná vrstva vzduchu jí chránila aby se k ní nedostala ani trocha vláhy. Moře se pod ní vzedmulo a vysoká vlna jí vyzvedla nad hladinu. Křičela z plných plic, kopala nohama, dělala cokoli jen aby se dostala zpět odkud právě odešla. Cítila, jak jí vzpomínky jedna po druhé utíkají z paměti. I poslední záblesky jejího starého života se postupně vytrácely. Nemohla se ani rozloučit...jen si už nevzpomínala s kým. Lámalo jí to srdce. S tím jeho pitomým plánem přeci souhlasila...tak proč jí nenechal říct sbohem? Tohle jí otec neřekl...

Vlna dosáhla břehu a vyhodila ji na pláž jako leklou rybu. Hrdlo měla ochraptělé a vyschlé. Zoufale se po čtyřech začala hrabat zpět k moři, ale břeh jakoby před ní ustupoval. Vyčerpaně se sesunula na zem a zoufale se rozplakala. Volala otce, ale z moře nikdo neodpovídal. Bojovala proti ztrátě vědomí, ale i tento boj prohrála. Bezvládně klesla na zem, zatímco moře zpívalo tesknou píseň a truchlilo za svou ztrátu.'

Prudce otevřela oči, když se dostala z područí vzpomínek. Hlava se jí motala a vše kolem ní se točilo. Podepřela se druhou rukou o skříňku s umyvadlem a prudkým mrkáním se snažila zahnat onu malátnost. Když se s ní konečne přestal houpat celý svět, překvapením zalapala po dechu.

Její pravá ruka...změnila se. Dříve lehce narůžovělá kůže se přeměnila na drobné, témeř nerozpoznatelné šupinky jemného odstínu modré. Prsty se prodloužily a mezi sebou je propojovaly témeř průhledné namordalé blány. Neveřícně se druhou rukou dotkla hladkých šupinek sahajících až k lokti. Dál zřejmě magie vody nedosáhla.

Nayreen se na ten zázrak nemohla vynadívat. Oči se jí naplnily slzami. Tohle je ono. Takhle je to správně. Veškeré buňky jejího těla jí nabádaly, ať se sebere a uteče, zpět k moři, domů. Nabrat svou pravou podobu, ne tuhle falešnou náhražku, kterou musí nosit nad hladinou. Zmizet v hlubinách a nikdy se nevrátit.

Zdravý rozum jí v tom ale zabránil. Se smutným povzdechem vytáhla ruku z vody a sledovala, jak se s tím, jak z ní vláha odkapává, mění zpět na lidskou ruku. Nenáviděla to. Ale musela to ještě chvíli vydržet. Jistě Arnë dokáže přesvěčit, aby jí pustila domů.

Něco jí od toho ale zrazovalo. Z nově nabité vzpomínky mohla lehce usoudit, že z domova odešla více méně dobrovolně. Jenže proč? Proč by se nechala dobrovolně vyhnat, nechala si vymazat vzpomínky a zároveň si uzamkla cestu zpět? Jaký strašný důvod k tomu mohlo její minulé já mít? A proč jí otec nakonci zradil?

A proč jí ve chvíli, kdy si dávala koupel zachvátil tak silný trans, že si nepamatovala ani vteřinu? Už chápala, proč byl Larn druhý den tak nesvůj, když ho takovýmto způsobem vyhnala.

Několik dílků skládačky sice našla, ale ani jeden jí nedával smysl. Rozhodla se, že přemýšlet nad tím jí tak maximálně způsobí bolest hlavy, takže to prozatím nechá plavat a počká jak se situace vyvrbí sama.

Odešla z koupelny a šok jí zarazil na prahu. Místnost se topila ve tmě. Podle měsíce, který viděla v okně už musela být nejméně půlnoc. Jenže do koupelny vcházela asi hodinu po poledni. Strávila tam půl dne a ani si to neuvědomila. Nechápala jak je něco takového vůbec možné. Jak dokázala natolik ztratit pojem o čase?

Zatřepala nad tím hlavou. Když už byla noc, mohla jít spát. Nemusela přemýšlet co dělat celý den - evidentně ho strávila zíráním do misky s vodou. A zvláštní na tom bylo, že s tím byla naprosto spokojená.

Převlékla se do stejné noční košile jakou měla i včera a zavrtala se do teplých peřin. Zavřela oči a za chvíli začala pravidelně oddechovat.

Jenže zasloužený odpočinek po stresujícím dnu jí dopřán nebyl. Za chvíli, co se jí zdála jako 5 minut, jí probudila jakási tlumená rána. Zamžourala, celá ještě rozespalá. Byla ještě noc. Nemohla spát ani hodinu.

Pak si všimla toho, co onen rozruch způsobilo. V nohách její postele stály dvě postavy. Jak stačila ve zlomku vteřiny zaregistrovat, obě byly ozbrojeny. Tiše si mezi sebou šeptaly něco čemu nerozuměla.

Začala se hrabat z dek. Srdce jí hlasitě bušilo strachy. Jenže ve chvíli, kdy se zhluboka nadechla aby zaječela na stráže co by měly stát před jejími dveřmi, jedna z postav s rychlostí šelmy přiskočila a prudce jí něčím praštila za ucho.

Zatmělo se jí před očima a než stačila cokoli udělat, svezla se v bezvědomí na postel.