Nový začátek

XV. Probuzení

Když se ráno probudila, chvíli si marně myslela, že události včerejší noci byly jen vážně zvláštní sen. Tupá pulzující bolest v levém spánku jí však rychle přesvědčila o opaku.

"Au..." postěžovala si nahlas, když se bolavého místa jemně dotkla bříšky prstů. Tělem se jí prohnala vlna horka a nevolnosti v reakci na bolest hlavy, která jakoby stupňovala s každou vteřinou, co byla vzhůru. Ležela nehnutě v naději, že ten pocit zmizí, ale ani po více než pěti minutách se tak nestalo. Spíše naopak.

Vyprahlé hrdlo jí ale nakonec donutilo vstát. Každý pohyb provádělo nespokojené mručení s občasným tlumeným bolestivým zajíknutím, když omylem prudčeji pohnula hlavou. Připadalo jí, jako by jí mozek volně narážel do lebky.

Zhluboka se nadechla a navzdory tupé bolesti se zvedla na nohy. Připadala si jako ten první den na pláži, jako malé dítě, které ještě neumí moc dobře chodit a musí se podpírat o cokoliv, co mu přijde pod ruku. Stála tam dobrou minutu, opřená o sloupek postele, čekajíc než se s ní přestane točit celá místnost. V hlavě už několikrát 'poděkovala' Irime za to že jí tenhle otřes mozku způsobila a vymyslela už asi pět způsobů, jak jí to oplatit i s úroky. Ne že by někdy byla schopná to provést, ale přemýšlení o tom jí tak nějak dělalo radost. Než se stačila posunout z bezpečí podpěry sloupku do nebezpečných vod volného prostoru mezi ní a dveřmi do koupelny ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

"Vstupte." pokusila se zavolat, ale z hrdla jí vyšlo spíše jen za zaskřehotání. Osoba za dveřmi ale výzvu zaslechla a pomalu otevřela dveře.

"Má paní." služebná Mia se ještě ve dveřích hluboce uklonila a až pak si dovolila vstoupit. Když si ale všimla, v jakém je Naya stavu rychle k ní přicupitala.

"Jste v pořádku, má paní?" zeptala se starostlivě, zatímco jí podepřela z druhé strany a znovu ji posadila na postel.

"Vodu." dostala ze sebe ztěžka. Mia nepotřebovala další pobídky a za pár vteřin už byla zpět i s pohárem plným vody až po okraj.

Naya jí vytrhla pohár z rukou a zhluboka se napila. Čistá, studená voda jí klouzala hrdlem a částečně utlumila plameny žízně, co jí sžíraly. Pohár vypila na jediné nadechnutí. Vše okolo se jí najednou zdálo jasnější. Místnost už se tolik nehoupala, zrak už neměla tak zastřený. Prudká bolest hlavy se zmírnila na tupé bušení.

S hlasitým výdechem odložila pohár na stolek vedle postele.

"Děkuju." stočila pohled zpět na Miu a usmála se. Služebná jí ale úsměv neopětovala. Zírala na Nayreen s takovou hrůzou v očích, že se dívka až lekla.

"Děje se něco?" zeptala se mírně zmateně. Slyšela svůj hlas, ale zdál se jí jiný. Hlubší, sytější, jemnější.

Služebná se konečně vzpamatovala ze šoku. Začala otevírat a zavírat ústa, jako by se pokoušela něco říct, ale hlas jí vypověděl. Rychle couvala ke dvěřím dokud do nich nenarazila zády, vyděšený pohled stále přilepený na Nayu.

To Nayreen doopravdy vytočilo. Nesnášela když se na ní tihle elfové dívali jako na monstrum. Nebyla zrůda jen proto, že se narodila na jiném místě než oni. Její lid se k nim vždy choval slušně a s respektem. A jak jim to je opláceno? Podezřívavými pohledy a strachem.

"Co ti je?! Snad se nebojíš?" vyštěkla a z nějakého jí neznámého, instinktivního důvodu na služku vycenila zuby a zasyčela.

Mia vyjekla a bez jakéhokoli otálení dvěře otevřela a vyletěla ven, jako šíp vystřelený z kuše.

Zasmála se sama pro sebe. Nebyl to smích, který si zvykla sama sebe slýchat. Zněl jinak, vycházel až z hloubi hrdla a nezněl lidsky.

Zastavila se. Co jí to popadlo? Proč to udělala? Odkud se vzaly všechny ty myšlenky a pocity?

Skoro jakoby si její minulé, zapomenuté já prosazovalo svou.

Se špatným tušením se co nejrychleji vydala ke koupelnovým dveřím. Ačkoliv její smysly byly ostřejší, chůze jí stále dělala problémy. Nohy se pod ní podlamovaly ještě více než předtím, ale byla schopná se dostat tam kam chtěla - k zrcadlu.

Zatajila dech.

Dívka v zrcadle nebyla stejná jakou tam viděla včera. Rty, dříve nenápadné růžové barvy nyní prominovaly z její tváře se svou temně modrou barvou. Kuže okolo nich, ačkoli se jí nedotkla ani kapka vody, zmizela a nahradily jí světle modré šupinky, od základny nosu až po většinu brady.

"Sakra!" zaklela. Přitom odhalila své zuby, bílo šedé, špičaté a už na pohled ostré jako břitva, zapadající jeden do druhého jako skládačka. Naklonila se blíže a bříšky prstů se dotkla šupinek na bradě. Byly jemné, teplé, pod jejím dotykem poddajné, skoro jako skutečná kůže akorát pevnější. Ten letmý dotek v ní vyvolal blažený pocit. Bohužel ale ne na dlouho. Začala cítit slabé pálení na proměněné pokožce, které postupně rostlo...a pak nic.

_________________

Probudila se na zemi opřená o vanu uprostřed místnosti. Rukama si objímala kolena, do kterých měla zabořenou hlavu. Do svalů se jí pomalu zakusovala křeč, jak pevně je zatínala. Uvolnila se. Zvedla hlavu a vystavila obličej chladnému vzduchu v místnosti. Zvedla třesoucí se ruku a opatrně se dotkla tváře, kde předtím měla šupinky. Nic. Kůže byla na dotek opět elfská. Rychle se zvedla, až se jí zamotala hlava z prudké změny tlaku. Nahlédla do zrcadla, ale nespatřila nic divného, až na lesknoucí se proužky již uschlých slz. Nepamatovala si ale, že by plakala. Suchým ručníkem si utřela obličej. S vodou již znovu experimentovat nechtěla.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

"Má paní? Jste v pořádku?" ozval se hlas, který Nayreen nepoznávala. Došla ke dveřím a rázně je otevřela, až se žena za nimi lekla a odskočila.

"Proč bych nebyla?" řekla možná trochu ostřeji než by chtěla. Jenže její duševní rozpoložení momentálně přátelské konverzaci nepřálo.

"O-omlouvám se." zajíkla se žena. Byla starší, robusnější postavy, oblečena v úhledně upraveném oděvu služebné. "Zdálo se mi že slyším křik."

"No tak si se spletla." Naya odstrčila služebnou z cesty a vešla zpět do hlavní místnosti. Žena se stále nehýbala a nervózně si pohrávala s jednou z mnoha mašlí na jejích šatech.

"Chceš ještě něco?" Nayreen teď vážně nebyla v náladě na řeči.

"Poslala mě královna. Přeje si s vámi posnídat." vychrlila ze sebe rychle, skoro jako by si přála být kdekoli jinde než zde. Ne že by jí to mohl někdo vyčítat.

"Přeje si." ušklíbla se pro sebe Nayreen. I po tom jednom setkání si moc dobře uvědomovala, že když si královna něco přeje, je to jen příkaz obalený v medu. Otočila se spět ke služce, která už přešapovala na místě a pokukovala po dveřích.

"No tak na co čekáš?" vyštěkla Naya a služebná sebou znovu cukla "Pomoz mi se obléct. Mám schůzku s královnou."