Nový začátek

V. Královská rada

Slunce ji nepříjemně pálilo do tváře. Věděla, co to znamená. Bude muset vstát a zase se pustit do toho martýria dole. Jak příjemné by bylo jednou moct zůstat v posteli o něco déle, spát jak dlouho chce. Ale to si nemůže dovolit. S otráveným zamručením ze sebe shodila deku a posadila se na kraj postele. Labužnicky se protáhla a pak vyskočila na nohy.
Jen v tenké noční košilce přešla k oknu v nejvyšší věži a zadívala se ven. Byl opravdu krásný den. Slunce zářilo o sto šest a na nebi ani mráček. Jak jen mohla ještě před chviličkou přemýšlet o tom, že by v takový nádherný den zůstala ležet?
Obešla rozházenou postel. Jako obvykle ji neustlala. Její pokoj bylo jediné místo, kde si mohla dovolit být nedokonalá. Rozházená postel nebo noční košile hozená přes křeslo byly přeci jen maličkosti, ale jí to přinášelo radost.

Přešla pomalu do vedlejší místnosti oddělené lehkým hedvábným závojem. Nechala si látku pomalu klouzat po nahých ramenou. Milovala dotek hedvábí. Bylo tak jemné...a smyslné.
Jakmile se dostala za zajetí závoje, udeřila ji do nosu opojná vůně. Nedala se nijak charakterizovat a i když sem chodila každý den několikrát, vždy ji to aroma omamovalo. Nechala tenká ramínka své košilky sklouznout na zem. Překročila spadlý kus oblečení a zamířila k šatům vystavených na figurínách. Nechala prsty klouzat po nejjemnějších látkách. Dnes si vezme hedvábné šaty. Připadalo jí to tak správně. A většinou bylo dobré dát na první pocit.

S uvolněným smíchem zahnula hned na první odbočce. Přímo před ní bylo několik šatů z nejjemnějšího hedvábí. Okamžitě věděla, které si dnes oblékne. Světle modré šaty jako by ji volaly, ať si je dnes vezme. Stáhla je z figuríny a nechala si jemnou látku sklouznout na tělo. Stále jí krásně padly, i když je už dlouho neměla.
Pak opět přešla do hlavní chodby. Zde byly všude okolo stovky párů bot, několik poliček různých šperků a spousty rozličných voňavek. Jako malá holka co se poprvé dostala do matčina šatníku, se probírala horou střevíců. Boty zvolila jednoduché, světlé páskované na nízkém podpatku. Už tak byla dost vysoká, tak proč to ještě zvýrazňovat? Na krk si pověsila svůj přívěsek ve tvaru kapky vody. Lehce světélkoval zlatou barvou a tak ho spustila do výstřihu, aby jeho záře nepřitahovala ještě více pohledů, než je nutné. Na uši připnula nenápadné světlounce modré náušnice, které stejně díky její rozpuštěné hřívě blond vlasů nebyly vidět. Stejně se ale cítila lépe, když se jí lehce pohupovaly na uších.

Před zrcadlem si rozčesala dlouhé vlasy, až skoro zářily podobnou barvou jako skrytý přívěsek. Jinak byl její vzhled dokonalý. A sama si to moc dobře uvědomovala.

Vyšla z omamného prostředí šatny. Nemusela použít žádnou voňavku, protože aroma místnosti ji navonělo dostatečně. Ještě naposledy se zkontrolovala v obrovském zrcadle, které stálo vedle její postele, posunula neposlušný pramen vlasů zpátky na své místo a urovnala mikroskopický záhyb na šatech. Pak se s povzdechem odvrátila od zrcadla. Vše na ní bylo perfektní, už nebylo co upravovat.

S těžkým srdcem se postavila před dveře. Bylo na čase přestat být mladou rozmarnou dívkou a stát se opět královnou. S vážným výrazem opustila místnost.

____________________________

Hned za dveřmi se k ní jako druhý stín přidali její osobní stráže. Nikdy nepochopila, proč je u sebe musí mít na každém kroku...div že jim zabránila pronásledovat ji až k posteli. Jako by na ní mohl někdo zaútočit...všichni ji měli rádi. Nikdo by jí neublížil. A kdyby si to náhodou někdo zkusil...no řekněme že by se o ně dokázala postarat sama.

 Ani si neuvědomila jak, ale najednou stála před svým trůním sálem. Stráže se postavili vedle dveří a otevřeli je. Nebyli tak důležití aby mohli stát uvnitř. Tam teď nebyli žádní strážci. Pouze členové rady a dvořané.
Nyní byl však sál sám o sobě prázdný. Hlavní zasedání Rady se dnes stejně jako vždy konalo v sále, do nějž vedly dveře na boku hlavní místnosti.
Rozhlédla se po místnosti. Za trůnem bylo nyní prázdno. Istiniu nudilo ležet zde celou noc. Nejspíše se vydala někam na lov. No, snad se nestane ta nehoda, když minule ulovila koně jednoho z jejích poddaných. Občas jí dělalo problém rozlišit co může a co nemůže lovit. A stejně raději spala venku, na čerstvém vzduchu.