Nový začátek

VII.V - Intermezzo

Další poklidné odpoledne. Kolikáté už vlastně bylo? Bylo jich sto, nebo tisíc? Či dokonce ještě víc? Stejně tolik bylo poklidných rán, večerů a nocí. Taková nuda!

Mladá žena s téměř zoufalým výkřikem shodila nohy ze stolku, vyšvihla se z pohodlného křesla a začala přecházet po místnosti. Pokoj byl prostorný a velmi pěkně zařízený. Dvě křesla naproti sobě, potahovaná neutrální šedo-béžovou barvou s měkkým polstrováním. Mezi nimi stál malý kulatý stolek z tmavého dřeva. Ze stejného materiálu bylo také vypracováno velké množství knihoven stojících po obvodu celé místnosti přerušené jen mezerou na dveře.

„Já se tak nudím!" Zavolala žena kamsi ke stropu a prosebně sepjala ruce „Pusťte mě někdo z téhle zlaté klece, prosím!"

„Uklidni se" ozvalo se z druhého křesla. Seděla v něm druhá žena a se stoickým klidem pozorovala svou společnici.

„To nejde, já chci něco dělat!" rázovala ta první po místnosti. Druhá se elegantně zvedla a opatrně položila knihu, co držela v ruce, na křeslo. Byla o hodně vyšší než první žena.

„Půjdu na lov." Rozhodla se menší.

„Nepůjdeš, znáš domluvu. Tímhle tempem bys za chvíli vydrancovala všechny lesy v okolí." Vyšší se otočila, až jí její dlouhé rovné zrzavé vlasy zavlály okolo hlavy.

„Tak se postarám o Enteho." Rozešla se ke dveřím.

„Tam jsi byla před hodinou." Zastavila ji pár slovy druhá žena.

„A co cvičiště?"

„S kým tak chceš cvičit?" odpověděla vyšší otázkou s pozvednutým obočím.

„S tebou?" už když to pochybovačně vyslovila, bylo jí jasné, že to neprojde.

„Ne Irime. Já si tu chci číst. Zkus to taky... jedna knížka za rok tě nezabije." Zamávala jí před obličejem knihou, kterou ještě před chvílí četla.

„Promiň, ale tohle číst nebudu... sama vím moc dobře jak se to stalo a tohle je jen snůška blábolů..." strčila do Irime do druhé ženy a začala opět přecházet tam a zpět.

„Hmm... to máš pravdu." Kousla se vyšší do rtu. „Tak zkus něco jiného." Rozešla se s nadějí v očích okolo knihovny a ukazovala na knihy, které Irime rázně zamítala.

„Tohle nemá cenu Turelie... jsme sice sestry, ale já nechci sedět a číst si jako ty, já chci nějaký vzrůšo. Pomoct těm chudákům u Agnizy... ale nemůžu." S povzdechem klesla zpátky do křesla.

„Kdo vymyslel tyhle blbý pravidla? Nesmět pomalu ani na krok z domu, když okolo nás zuří tohle zlo?" Stěžovala si dál Irime. Turelie ztěžka dosedla naproti ní do druhého křesla.

„To je cena za moc a sílu... nemoci jí používat." Kysele se usmála. „To raději neumět nic, co?"

Irime přitakala: „Jen čekat, než se někdo odváží porušit zákaz a povolá nás... a to může trvat dalších tisíc let."

„A to už bude pozdě." Povzdechla si Turelie.

Obě se chvíli seděly potichu ve vzájemné shodě.

„A co tomu trochu pomoct?" ožila náhle z letargie Turelie. Irime se zájmem rozjasnily oči: „Jak?" zeptala se jen. „Víš, že nesmíme moc zasahovat."

"Stačí, aby byl správný předmět na správném místě ve správný čas." Oči vyšší ženy na vteřinu zabloudily ke stěně napravo od ní, ale i to stačilo k tomu, aby její společnice pochopila, o co tu jde.

"Ale vyjde to?" zatvářila se pochybovačně.

"To se uvidí. Musíme věřit, že to děvče se vzpomínkami neztratilo i rozum." rusovláska se elegantně zvedla z křesla, ale byla Irime byla na nohou rychleji a sáhla pro předmět jejich zájmu - obraz.

"Takže to jen pošleme do jejího pokoje a budeme doufat v nejlepší?" zeptala se menší z žen, zatímco pokládala obraz na stůl.

"Přesně tak. Jak jsi říkala, nesmíme moc zasahovat. Ale nikdo neřekl, že nemůžeme skutečnosti trochu popohnat." Turelie se na svou sestru spiklenecky usmála.

"Takhle se mi líbíš víc." poplácala jí Irime po zádech a pak se k ní připojila. Obě bok po boku sledovaly na obraz, který před nimi nevinně ležel. Turelie jemně přejela prstem po jeho rámu. Její úsměv mírně povadl, když sledovala složité ornamenty do něj vryté.

"Takže, jak to uděláme?" prolomila Irime ticho, které se začalo nepříjemně prodlužovat svým typickým okolnostem lhostejným hlasem, naprosto nevědoma emočního rozpoložení ženy po jejím boku.

"Ano, tohle..." Turelie si odkašlala a opět nasadila svou nečitelnou masku. Pak mávla rukou před sebou. Vzduch se mírně zavlnil a pak odhalil obraz obyčejné, ničím zvláštní ložnice, s neobyčejnou a velice zvláštní dívkou. Ta právě ležela na zádech na posteli a s prázdným výrazem zírala nahoru. Slunce již bylo téměř za obzorem a jeho poslední paprsky pronikaly do pokoje, ozařující ho tlumenou rudou září.

"Musí to být strašné, nevědět kdo jsi a odkud pocházíš..." povzdechla si Turelie, když scenérii před sebou sledovala.

"Ano ano, musí to být strááášně strašný. Můžeš už konečně začít s tím svým čáry máry, než usne?" Irimein hlas zněl stejně neomaleně jako vždy, a to probudilo Turelii ze zamyšlení. Hodila po sestře nespokojený pohled, ale ta se na ní jen sladce usmála.

"Fajn." odsekla Turelie a znovu mávla rukou, tentokrát nad obrazem na stole. Ten se jen zatřpytil a zmizel bez jediné stopy. Pár vteřin v napjatém tichu čekaly, než se pro ně velice ceněný obraz zjeví v pokoji před nimi. Když se tak stalo, obě si úlevně oddechly. Jejich radost se ale ztratila, když s posledním paprskem slunce místnost ponořila do temnoty.

"A jsme v háji." zkonstatovala situaci Irime a ztěžka dopadla do křesla. "Nemůžeš udělat nějaký to tvoje to-" zamávala rukama ve vzduchu jako by se pokoušela čarovat "-a rozsvítit tam?"

Turelie jen zklamaně zakroutila hlavou nad chováním své sestry a pak již potřetí mávla rukou. Pochodeň hned vedle postele se rozzářila jasným plamenem a přitáhla pozornost dívky. Dle očekávání nepřehlédla ani obraz, který se nacházel v kruhu světla vydávaného pochodní.

"Počkat-" přerušila menší z žen ticho. Druhá se ani neobtěžovala na ní podívat "-jak nás může zavolat, když netuší, kdo jsme?" očividná otázka se vznášela v místnosti, když se obě pokoušely uchopit skutečnost a uvědomit si, jakou hloupost právě udělaly.

 "Vy mi asi nepomůžete co?"  hlas dívky z projekce před nimi zněl tlumeně, ale slovům bylo rozumět perfektně. Turelie s Irime se na sebe podívaly a naráz pokrčily rameny.

"No, mě to jako zoufalá prosba o pomoc znělo." řekla Turelie nonšalantně.

"Ano, velice zoufalá." Irime s přehnaně seriózním výrazem přikyvovala.

"To je velice zajímavé..." I Turelie několikrát přikývla, zatímco se čtvrtým mávnutím ruky nechala zmizet obraz temné místnosti před nimi. "Takže?" usmála se sladce na svou sestru.

"Takže myslím, že razíme na výlet."