Nový začátek

XIX. Sám...

Nečekal, že to bude tak složité. Myslel si, že za ty roky tréninku se jeho výdrž vylepšila. Ale magie z něj sílu vysávala rychleji, než by se mu líbilo. Nejraději by svou bariéru nechal spadnout a dál pokračoval tak, jak se pro dědice trůnu patří. Ale nechtěl být spatřen. Nemohl být spatřen. A tak byl Raimon nucen se před svým vlastním služebnictvem schovávat jako zloděj.

Neodvážil se kouzlo odstranit ani když byl v chodbách sám. Věděl, že jakmile by si dovolil chvíli odpočinku, bylo by o to těžší vklouznout zpět do stínů – v jeho případě spíše zpět do mořských proudů. Ačkoliv se magii učil od malička, jeho vrozený talent nebyl tak silný, aby zvládl kouzlo neviditelnosti a čas, který učení mohl potajmu věnovat, nebyl dostatečný. A o Splynutí se, v jeho případě, nemělo cenu ani zmiňovat. Jen velmi nízké procento Mořských to kouzlo ovládalo a z řad Pozemských věděl jen o jednom, kdo toho byl schopen. On mezi těch pár vyvolených vážně nepatřil. Tak se musel spoléhat na kouzla nejnižší úrovně – jako to co právě používal. Když nedokázal ovládnout své tělo, dokázal ovládnout druhou jemu nejbližší věc – vodu. Ani pro něj nebylo těžké si tento živel podmanit. Díky tomu byl schopen nechat vodní proudy plynout nenápadně okolo něj, blokující pohled ostatních.

Již téměř zahojené popáleniny na jeho hrudníku znovu začínaly bolet. Věděl, že bude-li přepínat své síly ještě o něco déle, rány se otevřou a temně zelená krev prozradí jeho polohu. Nenáviděl tuhle svou slabost. Byl si jistý, že kdyby nebyl zraněný, tahle cesta by pro něj nebyla žádný velký problém. Ale, ačkoli při tom musel spolknout svou hrdost, musel se šetřit. Jeho obvyklý způsob, vrhat se do všeho po hlavě, by mu v tomto případě nepomohl.

Naštěstí, cíl jeho cesty už nebyl daleko. Ošetřovna byla v druhém křídle paláce než jeho pokoj, přesto byl schopen tuto vzdálenost překonat za pár minut. I když Raimonovi se to v jeho momentálním rozpoložení zdálo jako celá věčnost.

Neoddechl si ale, když konečně spatřil velké perleťové dvoukřídlé dveře vedoucí na ošetřovnu. Chránili je dva strážci v lehké zbroji a se svými zkříženými kopími mu zabraňovali použít tento vchod.

Na vteřinu se zastavil a zadíval se na velkou rudou kapku, která jako reliéf vystupovala z bílé perleti na dveřích. Symbol Serena, Léčitele, zrozeného z první kapky krve Azire. Raimon rychle, kajícně sklopil pohled a tiše pokračoval dál. I když sám byl vyznavačem Segy, nebylo mu příjemné se tu takto plížit před tímto svatým znamením. I přesto vyslal rychlou modlitbu a prosbu o odpuštění, doufajíc v milosrdnost Bohů, zanechávajíc svůj osud, jako ostatně vždy, v Jejich rukou.

Nemohl však možné rozčarování Božstva nechat narušit jeho úkol. Proplul tiše okolo dveří, zašel za roh a narazil na druhé dveře, tentokrát už menší, nenápadnější. Rozhodl se použít právě tento vchod – přes sklad léčiv. Bylo to méně riskantní, obecně se tam nacházelo méně lidí. Byl za rohem, takže mimo dohled strážců, naprosto nehlídaný. Opatrně dveře otevřel a nahlédl dovnitř. Místnost bez oken byla osvětlena jen plovoucími barevnými sporami, vydávající tlumené, uklidňující světlo. Sklad nebyl velký, a tak Raimon jednoduše zjistil, že je zde sám.

S úlevou nechal své bariérové kouzlo pominout. Únava, co ho zaplavila, ho svou silou strhla k zemi. Zhroutil se na podlaze, žábry zběsile nabíraly vodu a snažily se dodat tolik potřebný kyslík do jeho těla. Rána na hrudníku pulzovala tupou bolestí a horkem. Nechal si pár minut odpočinku, než se přinutil ztěžka se zvednout. Byl to pro něj úplně nový pocit. Už kolikrát se při tréninku se Sukem plížil zámkem a ačkoli byl poté unavený, nikdy nebyl vyčerpaný natolik, aby klesl na podlahu jako kámen. Bylo to potupné.