Nový začátek

XXII. Audience

Následující dva dny proběhly jako ve snu. Netušila, jak se dostala zpět do pokoje, jen ví, jak ji Arnë nechala vyprovodit s tím, že má důležitou schůzku a ‚ozve se'. Netušila, kdy šla spát, pamatovala si jen, že se probudila stejně zmatená a dezorientovaná jako předtím. Netušila, kdy se najedla, jen najednou neměla hlad a před ní byl prázdný talíř. Ale i v tomto nepřítomném stavu si uvědomovala, že pít vodu pro ni není ten nejlepší nápad. Plný džbán ji lákal, ale věděla že nesmí, pokud se nechce prozradit.

Celou dobu jí hlavou probíhala jen jedna myšlenka – proč to sakra udělala? V návalu dětinské hrdosti souhlasila se sebevražednou výpravou a teď jí ona stejná dětinská hrdost nedovolovala vycouvat a odmítnout. Musela přeci Arnë dokázat, že už není ta malá holka, kterou dříve znala. Musela ukázat, že to zvládne. A nebude sama. Královna říkala, že pro ni vybere ty nejschopnější z dobrovolníků a ona jí důvěřovala.

‚Haló? Haló? Funguje to?' Nayreen polekaně vyskočila na nohy, když uslyšela onen hlas. Zněl jakoby z dálky, něčím tlumený. Naya se rozhlížela tak prudce, až se jí začala točit hlava.

‚Hej! Slyšíš mě?' hlas se ozval znovu. ‚Nemám moc času, holka.' konečně si dokázala hlas zařadit.

„Irime?" zeptala se zmateně do prostoru.

‚Slyší mě, skvělý. Poslouchej, není čas. Zítra při výběru se s tebou s Túrelií spojíme. Pomůžeme ti vybrat ty nejlepší. Vysvětli to královně. Víc zejtra, mizim.'

„Počkej, cože?!" zvolala a znovu se rozhlédla okolo, doufajíc v nějaké znamení. Irime ale byla pryč a zmatená zpráva zůstala nevysvětlená.

Padla zpět na postel a snažila se zastavit divoké motání hlavy, které jí Irime způsobila. Chladný, čerstvý vzduch, proudící do pokoje z otevřeného okna jí s tím značně pomohl. Hltala ho plnými doušky a užívala si tu krásnou vláhu, stále setrvávající v ovzduší po před chvílí skončené bouři.

Po chvíli ležení se konečně jakž takž vzpamatovala.

Co tím Irime myslela? Přemýšlela, ale k odpovědi se dopracovat nedokázala. Myšlení jí jen zhoršovalo bolest hlavy, která jí provázela už minimálně od včerejšího rána.

Záchrana přišla právě včas. Rázné zaklepání bylo následováno chvílí ticha, než pozvala příchozího dovnitř. Byl to Samaringel, který, jak se zdálo, byl z role královnina nejvyššího rádce degradován na její osobní chůvu. Od incidentu se služebnou Miou byl jediný, kdo ji v pokoji navštívil.

„Má paní." Uctivě se poklonil.

„Co chceš?" zeptala se otráveně a unaveně promnula si spánky.

„Omlouvám se za vyrušení, má paní, ale královna si s vámi přeje mluvit." Mluvil velice obřadně. Nedal na sobě znát žádné nežádoucí emoce. Choval se přesně tak, jak by se chovat měl jakožto sluha k princezně. Rozčilovalo jí to.

„Tak jí vyřiď, že nemám náladu. Třeba zítra." Mávla rukou a tím ho propustila ze své přítomnosti. Samaringel se nepohnul.

„Královna si s vámi vyžádala schůzku. Není radno nechat ji čekat." Stále mluvil stejným tónem, ale i přesto zaslechla drobný náznak varování v jeho hlase. Hlasitě si povzdechla a ztěžka se posadila.

„Co je to tentokrát?" protočila oči v sloup. Viděla tichý nesouhlas v Samaringelových očích, ale na tom jí teď vážně nezáleželo.

„Není v mé kompetenci hovořit o záležitostech naší královny, má paní."