Nový začátek

XVII. Zapomenutá

Ráno.

Kolikáté už bylo od toho osudného dne? Nechtěla počítat, jak dlouhá doba uběhla. Zlomilo by jí to srdce ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Nechtěla vědět, jak dlouho byla na tomto světě sama. Opuštěná.

Seděla na posteli ve svém pokoji.

Nikdo za ní nepřišel. Nikdo se nezajímal, jak se jí daří. Nikoho nenapadlo, že by také mohla trpět. Proč taky, že? Celý život byla nikdo. Jako by vůbec neexistovala a až teď jejímu okolí docházelo, že tu vlastně celou dobu byla také.

Jenže proč bylo její zviditelnění podmíněno ztrátou toho nejdražšího člověka v jejím životě?

Slyšela rozhovor z vedlejšího pokoje. Slovům nerozuměla, ale hlasy poznala jednoduše. Matka a otec. Uslyšela bouchnutí dveří a ticho. Otec odešel a ani se s ní nerozloučil. Nikdy to nedělal. Ani předtím, a už vůbec ne teď.

Po chviličce uslyšela jiný zvuk - vzlyk. Matka opět plakala. Nevinila jí. Chápala jí. Ale stále ji pronásledovala jedna jediná otázka.

Plakala by stejně, kdyby se ztratila ona? Kdyby si Stíny místo jejího syna odvedly její dceru?

Pochybovala o tom.

Nikdo to neřekl nahlas, ale slyšela to v každém slově, co jí kdo řekl, v každém pohledu, který na ní padl - "Kéž by si Stíny vzaly tebe a ne jeho."

Myslela si to samé.

Senec byl zlaté dítě rodiny. Talentovaný, Bájnými požehnaný chlapec už od kolébky. Ona vždy vyrůstala v jeho stínu. Ne že by jí to vadilo. Bratr byl úžasný a ona ho obdivovala při všem co dělal. A nikdy jí neodstrkoval. Vždy tu byl pro ni, když ho potřebovala.

A ona tam nebyla pro něj, když si ho Stíny odvedly.

Senec trval na tom, že půjde s jednou pátrací výpravou. Jeho smysl pro spravedlnost mu nedovoloval zůstávat v teple domova, zatímco jiní riskovali životy.

"Neboj se, sestřičko. Nic se mi nestane. Vrátím se dřív, než se naděješ."

To bylo to poslední co jí řekl. Pak odešel do lesů a už o něm neslyšela. Bylo to už pár měsíců...pár neuvěřitelně dlouhých měsíců, co se ztratil.

Ale mrtvý nebyl. To věděla s naprostou jistotou, i když jí to nikdo nevěřil. Pouto mezi sourozenci - mezi dvojčaty - bylo silné. Věděla, že žije. Se stejnou jistotou s jakou věděla, že žije ona sama. Bylo to jako tenká nit, spojující jejich duše. A tato nit jí táhla za ním. Věděla kam, ale nevěděla jak. Až konečně dnes se jí naskytla příležitost.

Do naprostého ticha se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Dívka jen slyšela dopadnout židli na zem, jak se matka prudce zvedla a rozeběhla se ke dveřím. Doufala, že se vrátil. Dívka ale věděla, že to není on. Poznala by to.

Neslyšela, o čem matka s oním příchozím mluvila. Poznala jen, že se je to muž, podle hlubokého, hrubého hlasu.

Tiché kroky jí napověděly, že se matka přibližuje k jejímu pokoji. Opatrně odložila papír, na který už hodnou chvíli jen zírala, pokoušejíc se něco nakreslit, ale inspirace se jí od bratrova zmizení vyhýbala.

Naolejované dveře se tiše pootevřely a dívka po několika dnech poprvé spatřila matčinu tvář. Od bratrovy zmizení se jí matka co nejvíce vyhýbala. Podle otcových slov jí ‚Seneca moc připomínala'.

„Shay, chtějí s tebou mluvit." I teď se matka vyhýbala přímému pohledu na obličej své vlastní dcery.

Beze slova se zvedla z lůžka a co největším obloukem matku obešla. Vždy si myslela, že si byly blízké. Milovala ji, jako nikoho jiného. Ale když po Senecově zmizení hledala uklidnění a jistotu v matčině objetí, ta se před ní zamkla v ložnici a odmítala s ní mluvit. Jako by to byla její vina.

S nezvyklou jistotou zvedla pohled a podívala se na dva muže čekající u dveří. K jejímu překvapení spatřila dva hradní strážce, a co více, podle znaku ve tvaru gryfa to byla osobní garda královny Arnë.

Jak etiketa radila, hluboce se jim poklonila. V duchu však přemítala, co by královská stráž mohla chtít od obyčejné dcery doškaře.

Strážní na její poklonu odpověděli synchronizovaným úderem ratiště dlouhého kopí do země. Narovnala se a s nejistě těkala pohledem od jednoho k druhému.

„Shay, dcero Martha, královna Arnë z rodu Aimotů, vládkyně severních lesů a Etsirských hor, si s tebou vyžádala soukromou audienci. Prosím, doprovoď nás do hradu, královna tě očekává."

Shay chvíli zpracovávala slova, která právě slyšela. Do těla jako by se jí rozléval led. Tušila, o co jde, jen si nikdy nemyslela, že by jejich vládkyně věnovala sebemenší pozornost někomu tak...tak...tak obyčejnému jako je ona. Nikdy by nevěřila, že by se její dopis dostal až k samotné královně.

Z netrpělivých pohledů si uvědomila, že zírání asi není vhodná odpověď na předvolání královnou na soukromou audienci. Prudce zaklepala hlavou, aby se vzpamatovala a odkašlala si.

Na první pokus z ní nevyšla ani hláska. Po druhém odkašlání ze sebe dostala něco v tom smyslu, že se nejdříve musí převléknout a rychle se zabouchla v pokoji.

Srdce jí bilo jako splašené, když ve skříni procházela svou skromnou sbírku oblečení. Žádné šaty jí nepřipadaly dost dobré. Nakonec vybrala ty, co jí věnovala babička, předtím, než se odebrala za Hranici. Byly směšně prosté, ale byly nejlepší, jaké vlastnila. Bleskurychle se převlékla, chvíli kvůli roztřeseným prstům bojovala se šňůrkou a pak ještě hodnou chvíli přemítala, zda nemá raději utéct oknem.

Nakonec se jí podařilo sebrat dostatek odvahy, aby alespoň vyšla z pokoje. Strážní stáli bez pohnutí v pozoru přesně na stejném místě jako předtím. Matka seděla na židli a zírala do stolu, stejně jako posledních pár týdnu. Když Shay vyšla z pokoje, ani se neobtěžovala zvednout pohled.

To jí dodalo další odhodlání. Rázným krokem a bez jakéhokoli ohlížení přešla přes kuchyň ke dveřím. Strážci se rozestoupili a nechali ji projít ven. Od kuchyňského stolu se neozvala ani hláska.

Nechá mě odejít. Svou jedinou dceru nechá odejít bez boje, bez otázky. Uvědomila si. Začala bojovat s návalem slz, který se jí dral do očí.

S rovnými zády vyšla ze dveří a ani se neohlédla.

Já tě najdu, bratříčku.