Asexual |YoonMin|

🌍 K 🌍

Yoongi

Uběhl týden od té doby, co se Jimin ve škole neukázal. Je tedy pondělí, pondělí ráno a já sedím v křesle. Do školy se mi nechce, ale... proč vlastně? Jimin tam není, nemá to ani smysl. Už jenom pomyšlení na něj, ten jeho milý úsměv. Milý úsměv?
Yoongi, co to kurva meleš? Ano, vím, že jsem divnej, a jestli je tohle láska... potřebuju Jimina vidět.

Druhý den

Dnes jsem vstal, odhodlán jít do toho ústavu, zvaném taky škola. Spáchal jsem hygienu a pomalým krokem vyrazil z domu.
S povzdychem jsem usedl ke stromu, aniž bych si zapl hudbu a rovnou vyhlížel Jimina. Nic, nikde není. Zesmutněl jsem. Další projev... nevím čeho. Emoce.
Potom, co otevřeli jsem všechny zbil pohledem a prorazil si cestu ke skříňkám. Jen co jsem tu svou zase zavřel, mou pozornost upoutala další skříňka. Byla otevřená, prázdná, bez kladky a nesla číslo 222. Divný. Protočil jsem očima a dobelhal se až do třídy, kde už většina kreténů byla v pozoru. S absolutním ignorem jsem si sedl do své prázdné lavice, no... Jimin tu není.
Počkat, však sedí a Namjoonem! S nadějí v tváři jsem svůj pohled stočil k třetí lavici, kde seděl Namjoon a tupě zíral před sebe. Aha... není, i když... mohl bych se ho zeptat, jestli tu Jimin byl! Skvělý nápad... ale... to vyžaduje komunikaci. Takže ne. Udělej to pro Jimina. Okamžitě jsem vystartoval z již zmíněné lavice, a.k.a postele, k Joonovi, který když mě viděl, doširoka se usmál.
"Copak copak as-..."
"Drž hubu, byl tu Jimin?" jdu rovnou na věc.
"Včera jo, teď ne a už ani nebude." pokrčil rameny a s mírným úšklebkem si mě prohlídl. Moment...
"Jak nebude?" nechápal jsem a nasadil logicky nechápavý výraz.

"No... on přestoupil..."

V tu chvíli moje srdce vynechalo úder, to bylo poprvé, co se ozvalo. A ano, srdce mám. Můj obličej začal panikařit a já se přidal k němu. Jimine! Bleskurychle jsem vyběhl ze třídy, doprovázen udivenými hlasy, že běžím. Kašlu na to, kreténi. Běžel jsem rovnou k ředitelovi a bez klepání rozrazil dveře. Není to poprvé, co jsem někam takhle vrazil.

"Kdo-... Ah, to jste vy. Příště klepat." ten páprda se pokusil o úsměv, nacož jsem se zhrozil. Neumí se usmívat, kdyby tady bylo okno, okey, kdyby bylo okno vedle mě, dávno bych letěl dolů a dával sbohem životu. Hupsl jsem na židli a nahodil ustrašený výraz a nejen z toho úsměvu.
"Tak co potřebujete-" ah drž hubu. "Kde je Park Jimin?!" vyjekl jsem. klid!
"Včera přestoupil." odpověděl klidně.
"To mě nezajímá! Kam?!" jestli neodpoví, přísahám, že mu tu židli zarazím... "To vám nemám říkat." pokrčil němě rameny.
"Cože?" nechápal jsem a nervózně si drtil prsty. Jsem v prdeli,... Jimin tady není! Já ho miluju a on si jen tak přistoupí?! Teď? M-miluju?
"Park Jimin mě požádal, abych to nikomu neříkal, dokonce u toho plakal, tudíž své slovo dodržím." cože? Jimin brečel? To neřeš! "Řekněte mi to." zamračil jsem se... počkat. "Prosím."
"Omlouvám se, ale své slovo, jak jsem již řekl dodržím, nevypadal zrovna šťastně, nechci mu přihoršit." smutně se usmál... zase. "Ale..." nemůžu mu říct pravdu, ne? No, třeba mi řekne... áh~ čert to vem.
"Já Jimina miluju, on mě, takže mi okamžitě račte říct kde je, nebo si mě nepřejte, pane řediteli." řekl jsem výhružně, zvedl se a nasadil svůj vražedný výraz.
"... Min Yoongi, kde je vaše vychování?! Jak se to chováte?! Já vás vyloučím! Pamatujte s kým mluvíte!" zařval a též se zvedl. Ty vole takovej tlustoprd. Uchechtl jsem se. "Ty se ješ-"... mít v ruce zbraň.."Ano, protože na vás taky něco vím, víte, pan ředitel? Ví vaše žena, že tady každý čtvrtek ojíždíte uklízečku? Takže jestli mi okamžitě neřeknete tamto, tak uvidíte!" udeřil jsem stůl pěstí a zvýšil hlas.
To už říďa povolil, sedl si, a něco naťukal do starověkého počítače.
"Takže?" optal jsem se nakoukl.
"Je v Busanu." řekl.
"Kde přesně?"
"To stačí, chodí na školu Yunsun." jen co to dořekl, dovolil si ukázat na dveře na znamení mého odchodu, nad čímž jsem si jen odfrkl a se vztyčeným prostředníčkem jsem ředitelnu opustil. Kretén jeden.

Namířil jsem si to rovnou do třídy, kde už probíhala hodina, asi korejština. Doběhl jsem ke svému místu, čapl věci a vydal se zpět ke dveřím. V tom mi ale zabránila učitelka.
"Kam si myslíš, že jako jdeš?" optala se svým vysokým hlasem, že jsem myslel, že mi prasknou ušní bubínky.
No, proč ne. Usmál jsem se, stoupl si před třídu a nahlas řekl:

"Milí, což nemyslím vážně, spolužáci, z celého srdce vás nenávidím, nemluvně o učitelce, ale k věci. Nejsem asexuál, ale jsem gay. Ano, jsem gay, a zamiloval jsem se do Parka Jimina. Končím, nazdar."

😱😱😱😱😱😱