Asexual |YoonMin|

🌏 Y 🌏

Yoongi

Cítím se hrozně. Zase... ano zase jsem to posral.
Seděl jsem na posteli, přičemž jsem skenoval protější stěnu a čekal, kdy se Jimin vrátí, ať se mu teda můžu omluvit.
Odbila jedenáctá hodina noční a já vystresovanej stepoval před dveřmi.
Kde jsi, Jimine? Na nic jiného jsem nemyslel. Mám strach, Jimin mi hrozně chybí, mám něco jako výčitky svědomí. - další věc kterou musím zabít-.
Přemýšlej, Gi, jak ho mám kontaktovat? Ehm, teď mi to došlo. Proč mu já debil už dávno nezavolal? Bože.
Bleskurychle jsem se dostal do ložnice, kde jsem čapl svůj swag phone a vytočil jeho číslo.
Celým domem se najednou rozezněla hudba, neboli Jiminovo vyzvánění. Sakra. No, jelikož měl mobil doma, nezbývalo mi nic jiného, než jen čekat a čekat. Připadám si bezmocně a nemám páru proč. Mám pocit, že se Jiminovi něco děje, nic pěkného a já mu nejsem nablízku... grrr!
Sedl jsem si zpět ke vchodovým dveřím, vydechl a pomalu upadal do spánku... hlubokého spánku.

Do očí mě uhodily sluneční paprsky, ještě lepší probuzení by nebylo? Hlasitě jsem si povzdychl, pomalu se zvedl a oprášil.
"Jimine?" houkl jsem do okolí. Nic. Žádná odpověď, takže tady Jimin není....
"JIMINE!" i s tím jsem vyběhl schody a zapadl do ložnice. Taky nic. Sakra! Nepanikařit! Já nepanikařim! Bože~
Otočil jsem se na patě a proběhl celým domem, nikde nikdo, a hlavně ne Jimin...
Co když se mu něco stalo? Co když mu Namjoon ublížil? Počkat... Namjoon?! Mám to!
Rychlostí blesku jsem se vyřítil z domu, cestou jsem čapl bundu a klíče, plus oba naše phony a razil do Joonovy ulice. Není to díky bohu daleko, ale blízko to taky není. Dělám to pro Jimina. Taky pravda.
Doběhl jsem před jeho dům. Odfrkl jsem si a zazvonil. Jestli neotevře...
Nic. Takhle jsem zvonil dalších pět debilních minut a Joon neotvíral. Povzdychl jsem si, poodstoupil a rozeběhl se vstříc dveřím, které jsem za následkem tvrdého nárazu vyrazil.

"Co to bylo?" ozval se hlas odněkud z chodby.
"Tvoje máma." šeptl jsem, srovnal si bundu a vydal se za hlasem. Dopídil jsem se do obývacího pokoje, kde na gauči ležela nehybná těla, počítám dvě a kolem gauče na mě hleděly tři hlavy. Namjoon, nějakej debil s druhým.
"Kde je Jimin?" sykl jsem se znechuceným výrazem, protože všude smrděla tráva, jen doufám, že si Jimin nedal... ale to by neudělal, není blbej.
"Nechce tě vidět." zasmál se jeden z nich.
Další idiot do sbírky? Bože... povzdychl jsem si, sklopil hlavu a až pak jsem si všiml několika prázdných flašek od alkoholu povalujících se kolem. No ty vole...
"Takže ještě jednou... Namjoone, kde je Jimin?" řekl jsem tvrdě a přiblížil se.
Namjoon jen skřížil ruce na hrudi a ďábelsky se usmál. Klid, nech ho zatím žít. Zatím.
"Namjoone!" křikl jsem a nastavil pěst.
"Vážně ho chceš vidět?" promluvil hluboký hlas a týpek, co vypadal jak Yoda.
"Jo, nevím, co na tom nechápete, dementi!" zařval jsem.
"Nuže dob-..." ozval se další, ale byl přerušen křikem...
"Dost prosím!" vyděsil jsem se... co to? Mou pozornost upoutaly dveře, co byly v rohu a nesly název Červená místnost. Teď co to znamená, že... a odtamtud se ozval křik... další.
Moje srdce se zastavilo, to křičel Jimin...
Najednou se dveře otevřely a z nich vyšel kluk s koňským úsměvem na tváři, měl rozepnutý poklopec, co si právě zapínal. Byl celý spocený...
"Já jsem hotov, je volno, jen trochu vypíná." zasmál se nahlas a to už jsem nevydržel a vběhl do místnosti, která byla opravdu červená. Vprostřed stála velká postel a na ní ležel... Jimin.
Byl přivázanej, na očích měl mokrej šátek, doufám, že od slz, a celý byl... nahý. To je vlastně poprvý, co ho vidím nahatýho. Wau...
Takže ho znásilnili?
Oni ho znásilnili!
Vyběhl jsem z toho pokoje a vlítl rovnou na Joona a srazil ho k zemi. Neovládal jsem se a moje pěsti přistávaly na jeho tváři, tedy jsem vyhrával.
"Zabiju tě, ty bastarde!" křičel jsem a bušil do něj hlava nehlava. Neměl jsem chuť přestat, zabiju ho!
"Dost!" ozývaly se hlasy, ale já je pohotově ignoroval. Soustředil jsem se jen a jen na NAMJOONA. "Chcípni." sýpl. To tak.
V tu chvíli mě zezadu popadly něčí ruce a odtáhly mě od něho. Joon si držel svůj nosánek a já zatím toho za mnou kopal do koulí. Otočil jsem se a vrazil mu taky. Poté jsem utekl do té místnosti, zamkl za sebou a sesunul se po dveřích k zemi. Moje ruce byly od krve. Bože... ale jsem na sebe hrdý.
"H-halo?" pípl Jimin.
"Prosím n-nechte mne... p-pros-sim." vzlykal.
"Jiminie, to jsem já!" zvedl jsem se a dovalil se k němu. Sundal jsem mu šátek z očí, rozvázal ho a silně ho objal.
Přitiskl jsem si ho k sobě a něžně ho políbil na tvář.
"Jiminie, je mi to tak líto... omlouvám se..." šeptal jsem.
"Yoongi... já... p-promiň mi to... m-měl jsem tě poslechnout." brečel, já ho hladil a snažil se ho utišit.
"Bude to dobrý, teď se odtud musíme dostat..." začal jsem a trochu se odtáhl.
Zadíval jsem se Jiminovi do očí a pousmál se.
Jenže... Jimin se neusmíval. Jeho výraz byl zděšený a po tvářích se mu valily slzy.
"Co je?" nechápal jsem, chtěl jsem ho obejmout... ale... odstrčil mě a poukázal na mé tělo a tiše řekl:

"Yoongi, ty krvácíš..."