Asexual |YoonMin|

🌍 D 🌍

"... můžete vyzkoušet mě?" řekl Yoongi a stáhl mě zpět na židli. S nechápavým až překvapeným výrazem jsem ho sledoval.
"Hm? No... samozřejmě, stejně by jste šel hned po něm." pousmála se paní učitelka, a následně se Yoongi dostavil před tabuli. Stále jsem ho sledoval, nemohl jsem tomu uvěřit. On se pro mě obětoval? Ano, vím je to kravina, ale takhle jsem se vyhnul dalšímu posměchu, kdo ví, třeba by se zasmála i učitelka.

Po zkoušení si Yoongi sedl zpět na místo. Dostal jedna mínus, což je dobrý, ale teď vůbec nevím, jak mu mám poděkovat... počkat. To kvůli němu se mi smějí, nesmím být slabý... ale... čert to vem!
"Děkuju, to si nemusel." šeptl jsem. Aspoň teď jsem doufal, že odpoví, ale stal se pravý opak. Byl ticho a zase mě ignoroval. Skvělý. No, budu to brát pozitivně, vědomě mi pomohl.

Yoongi

Bože, co jsem to zase udělal. Proč? Jak? Protočil jsem očima a pokračoval v ignoru, hlavu jsem nalepil na lavici, a zavřel oči. Netrvalo dlouho a zvonilo na zaslouženou přestávku. Ta stará čarodějnice odešla, a já se zase vrátil do reality. Pohled jsem stočil k Jiminovi, opět, nevim proč jsem to udělal.

Kdybych měl na tomhle všem hledat něco pozitivního, určitě by to byl ten fakt, že jsem právě dostal dobrou známku, což mě oddálilo od propadnutí.

Jimin se nervózně rozhlížel po třídě, jeho oči kmitaly sem a tam, celý byl červený a mnul si prsty.
Najednou se zhluboka nadechl, stoupl si a rozeběhl se ke dveřím, no, ale jeho plány překazil hlavní debil třídy, přesněji, jeho noha.
S bolestným au se svalil na zem, a tím tak vystavil celé třídě své hnědé pozadí. Heh. Ušklíbl jsem se. Poprvé jsem ve škole projevil nějakou emoci, aspoň myslím.
Celá třída propukla v smích, každý si na něj ukazoval svým obtloustlým prstem, našli se i takoví, co si ho dokonce i natáčeli, kreténi.
Celý děj jsem pečlivě sledoval, ani jsem neusnul.
Hlavní debil třídy, jinak Namjoon, k němu došel a už se ho chystal kopnout... mám zakročit?
No, vím, že toho budu litovat.
Nespokojeně jsem vydechl, zvedl se a než ho tedy stačil zkopat, přistoupil jsem k němu, jedním prstem ho odstrčil a hodil po něm nenávistný pohled, jiný si ani nezaslouží.
"Copak copak, že by ne-"debilní kecy.
"Radši drž tu svou opuchlou hubu, jo Namjoone? A místo povídání se běž zase ocumlávat támhle s Jinem"řekl jsem chladně a bez dalších slov jsem se otočil k Jiminovi. Jen na mě nevinně koukal. Uh...
Ani jsem nevnímal okolní hlasy, protože být gay na této škole je jako být vyvrhel, prostě outsider, neboli být i odepsaný. Následně jsem Jimina zvedl, chytil ho za ruku a odtáhl ze třídy. Zavřel jsem dveře, opět ho chytil a společně jsme se rozešli směr skříňky.
"C-co to děláš?" optal se jemně. Ignor.
"Prosím, odpověz, vadí mi, že se se mnou nebavíš..." řekl o něco smutněji, ale ne.
Dotáhl jsem ho k mé skřínce, odkud jsem vytáhl černé džíny, bílé tričko a černou mikinu značky puma. Všechno jsme mu vtiskl na hruď, zamkl a vydal se zpět.
"Děkuju." houkl za mnou. Jen jsem zakroutil hlavou a zašel za roh, kde jsem si sedl ke zdi. Co se to právě stalo? Já někomu pomohl? Já na někoho promluvil? Já někoho bránil? Je toho hodně. Počkat... já ho chytl za ruku... ?

Jimin

Byl jsem šťastný, jemu na mě nakonec opravdu záleží! Nejsem bezcenný, on mi pomohl.
Došel jsem na záchody, kde jsem se převlékl, hnědé věci hodil do skříňky a šel jsem zpět.
Cestou jsem zahlédl Yoongiho, jak se opírá o zeď a nejspíš usilovně přemýšlí, nikde nikdo.
Změnil jsem směr, došel jsem k němu, aniž by si toho všiml. Nevšiml. Odkašlal jsem si a tím mu dal vědět o mé existenci.
"Yoongi, proč si to udělal?" optal jsem se tázavým tónem, čekajíc na odpověď. Nic.
"Yoongi, prosím, odpověz, jsi můj jediný kamarád na téhle škole, nikoho jiného tu ani neznám." škemral jsem, ale neúspěšně.
Chvíli jsem tam jen tak stál, Yoongi měl celou dobu pohled nasměrován na zem. Když v tom, jeho oči se střetly s mými. Dívali jsme si do očí.
Nemohl jsem je odtrhnout, vážně má pěkné oči, přeju si, aby tahle chvíle nikdy nesko-... dobře, je to pryč.
Yoongi svůj pohled zase sklopil k zemi, s nespokojeným zamručením jsem se přiblížil blíž.
"Yoongi, prosím, když se se mnou začneš bavit, po zbytek roku tě nechám být, dej mi jen pár dní." fňukl jsem a zase se odtáhl.
Najednou se Yoongi nadechl, vydechl a opět zvedl pohled ke mě.
"Nechápu, co si na tom nepochopil, já se s tebou bavit nebudu, nechci a tečka. Nevím, proč se o mě staráš, je mi to u prdele stejně jako ty a tvé problémy. Ještě k tomu, to, co jsi řekl, nedává žádný smysl." řekl chladně, trošku podrážděně... to bolelo. "Lituju toho, že jsem ti pomohl, už to nikdy neudělám." dodal a i s tím odběhl pryč. To bylo jako kůlem do srdce.
To jsem vážně tak strašný? Dobře... vzdávám to.
Se slzami v očích jsem došel do třídy, ignoroval jsem okolí a rovnou si sedl na místo. Hlavu jsem sklopil co nejvíc to jde, a oddal se pláči. Ani nevím proč brečím... je to snad kvůli...

... tomu, že nemám kamarády?

... tomu, že jsem sám?

... tomu, že se snažím, ale je to marný?

... tomu, že mám asi Yoongiho rád?...

Prostě jsem všechno pokazil... opět.