Asexual |YoonMin|

🌍 P 🌍

Jimin

Jsem šťastnej jako blecha! Min Yoongi mě miluje! Usmíval jsem se jako kretén, ale pozor, šťastný kretén! Chytil jsem ho za ruku a podíval se mu do očí. Yoongi se tvářil jinak, v jeho obličeji hrál strach, nebo nejistota? Né, nevím. Nesmím na něj asi moc rychle, takže klid.
"Yoongi, chceš něco k pití?" úplně jsem zapomněl na své výchování. Yoongi mírně přikývl, sedl si zpět na židli a já se jen otočil a začal chystat pití.
Výsledný nápoj jsem položil na stůl a s úsměvem ho přistrčil k Gimu.
"Díky." šeptl.
"Yoongi, děje se něco?" zeptal jsem se opatrně a též si sedl.
"Nah, jen přemýšlím. Je to všechno nový a jsem asi zmatenej. Taky mi chybí spánek." pokrčil rameny a pokusil se usmát, ale byl to falešný úsměv. Jimine, to zachráníš. Snad jo.
"Já vím, ale jsem za to rád. Nevím, jak dlouho bych bez tebe vydržel, opravdu tě mám rád, Yoongi... víc než rád." řekl jsem mile a upil ze své skleničky.
"Já... taky si mi chyběl." sklopil pohled. Zdá se mi to, nebo ten stydlivý tu je on, a ne já? Ne, jsem to já.
"Hele... uděláme to takhle, budeme kamarádi? Zatím?" navrhl jsem a doširoka se usmál.
"Dobře" kývl. Tohle bude asi divný, ale nechci ho ztratit, už jenom to, že přišel je naprosto boží, plus je tady se mnou. Dvojnásobně boží!

Yoongi

Celou dobu se Jimin usmíval, ale pomalu mi to leze na nervy. Yoongi! No jo furt.
"Jimine, můžu tady přespat? Jsem až moc línej." přerušil jsem ticho.
"Jasně!" vyhrkl až moc radostně, přičemž se kolenem praštil o stůl.
Uchechtl jsem se a odvrátil pohled. Jak já miluju, když někdo trpí. To jsem neslyšel. Samozřejmě.
"Au... nesměj se!" nafoukl tvářičky a mnul si koleno.
"Jseš jak dítě." usmál jsem se.
"Já? To ty se tlemíš!" urazil se a i s židlí se odsunul dál. Říkám, jak dítě.

Uběhlo několik hodin, moc jsme toho nedělali, většinu času jsme strávili, bohužel, povídáním... teda... Jimin mluvil a já dělal jakože poslouchám.
Jestli to takhle bude každý den, tak vyskočim z okna.
Souhlas. Nejsem ten typ, co furt mele hubou, a snaží se navázat vše možně kontakt. Né, já jsem zamlklý a ignor sám o sobě. Jop, to jsem já.
"Hele... Jimine, nechci bejt hnusnej, ale nemůžeš na chvíli zavř-... být ticho?" jsem milej.
"C-co? Jo... samozřejmě, stačí říct." pousmál se a opřel se. -Mimochodem, dostali jsme se na gauč.-
Snažil jsem se a pokud nejsem milej, tak nevím. Nebývaj gayové milí? Né... asi ne. I když, Jimin je milost sama o sobě.

Jimin

Proč jsem si myslel, že s ním bude zábava? Že mě bude poslouchat, když mluvím, a že já budu poslouchat zase jeho? Jenže to nejde. Nemluví... Jinak bych ho poslouchal.
Představoval jsem si ho jinak, už se ani neusmíval, nic, prostě bez emocí a seděl jak pecka na gauči vedle mě. Ani jsme se neobjali. Né.
Nechápu teda důvod, proč sem jezdil.

Jen co mě 'slušně' požádal, abych byl ticho jsem se smutně otočil a vydechl. Tohle je na prd.
"Hele, Yoongi, proč jsi sem vlastně jezdil?" nedalo mi to a já se nakonec zeptal.
"Huh?" zase nevnímá!
"Jestli... to je fuk." vydechl jsem. Tohle mě nebaví.
"Hmm." jediné co ze sebe dostal. Co se to zase děje? Nepřijel sem s tím, že mu chybím a asi mě miluje?
Jasně, jak jsem si zas mohl myslet, že by mě vážně miloval, já jeho jo, ale... Jimine, klid. To se nějak vyřeší, dej tomu čas.

Blížil se večer. Yoongi skoro spal, já zatím usilovně přemýšlel, ponořen hluboce ve svých myšlenkách. Jsem nervní, sakra, Yoongi!
"Hele, Yoongi... můžu se tě na něco zeptat?" opět, další pokus.
"Huh? Co? Jo..." škubl sebou a zase začal dělat, že mě vnímá a poslouchá.
"Proč jsi sem vlastně jezdil?" no, to bude.
"... nedáme si něco k jídlu?" cože?!
Vážně se to snaží zamluvit? Jimine, klid!
Né! Tohle je... grrrr!
"Yoongi! Proč jsi sem přijel? Důvod!" zvedl jsem se, skřížil ruce na hrudi a nasadil vážný výraz.
"Asi za tebou, nevím." nevím?...
"Asi? A nevíš?" kníkl jsem. Popotáhl jsem a ruce pustil kolem těla.
"Já myslel, že si přijel kvůli tomu, že mě miluješ." mluvil jsem pomalu, a tímto tempem se začínaly drát do mých očí slzy.
"Jimine... pochop. Já nevím, co je to láska. Asi mi jen chybělo to tvoje neustálé otravné mletí pantem-..." přestal jsem vnímat. Jediné, co jsem měl v tu chvíli v hlavě bylo slovo otravné. Vážně?
"Tak promiň, že tě miluju, že jsem otravnej a snažil jsem se s tebou nějak dát dohromady!" nevydržel jsem to a všechen vztek, co se za tu dobu ve mě nahromadil jsem pustil ven. No, jenže u mě nic netrvá dlouho, takže jsem vypustil slzy a rychlejším krokem došel do koupelny, kde jsem se zavřel a zamkl.

++++++++++++++++++++
I am So sorry..~ love you, please dont hate me~ ❤❤❤❤❤❤❤❤❤

English skills 2018 , 16.4, 21:38