➰Shadowhunters-oneshots➰

Different

Doporučuji, pustit si k tomu písničku. :)

Mladý chlapec Alec Lightwood, který před pár měsíci oslavil svoje 17 narozeniny, je tak trochu...jiný. Celé jeho tělo zdobí černá tetování, která se nazývají runy a ve škole za to bývá ne moc dobře akceptován. Děti jsou kruté, ale bývají ještě horší když zjistí, že vybočujete z daného kolektivu. Škola je pro něj peklo, ale nezatěžuje s tím své blízké. Po cestě domů mu kapou z jeho krásných očí slzy, ale domů přijde šťastný a plný radosti. O jeho problémech s dětmi ví jen jeho mladší sestra Isabel, ta ovšem, jako celá jejich rodina nosí též stejná znamení na svém těle, ale ve škole je velice oblíbená, stejně tak jako jejich nevlastní bratr Jace. Ona jediná si všimla, že s jejím bratrem něco není v pořádku. Vždy ji tak moc bolí vidět svého bratra veselého, ale jeho oči oteklé od slz, tolikrát se mu snažila pomoct, tolikrát ho přesvědčovala, že mu může pomoci. Odmítl. Nechtěl, aby se jeho sestra stala vyvrhelem jako byl on. Chtěl pro ní jen to nejlepší a byl ochoten pro to položit svoje pohodlí. Vždy za ním večer chodívala do pokoje, držela ho za ruce a říkala: ,,Aleku, nejsi zrůda, jsi jen jiný. Není špatné být jiný, také taková jsem, celá naše rodina je a to je dobře, lišit se neznamená být špatný, lišit se znamená být unikátní. Máš andělskou krev, je to dar.'' Pro něj to však bylo spíše prokletí, chtěl zapadat, nechtěl být jiný.

Bylo pondělní ráno a Alek se opět probudil o hodinu dříve, než jeho budík stačil zazvonit. Byl už zvyklí, noční můry ho nenechaly spát v klidu. Každé ráno musel své oblečení hodit do pračky a jít se vysprchovat. Strachy ho přes noc vždy propotil. Svlékl se a vstoupil do sprchy. Byl to jeho nejoblíbenější moment za celý den. Teplá voda mu sjížděla po zádech a on v klidu mohl přemýšlet. Zdával se mu velice často, hlavně poslední dobou, více než obvykle, pro něj snad nejděsivější sen, který ho stále víc a víc znepokojoval. Měl v něm křídla, andělská křídla, která mu ze zad vyrostla uprostřed školní chodby, když na něj děti pokřikovaly. Pro ostatní bylo vysněné přání mít křídla, pro něj hororová myšlenka. ,,Nejsem jiný, jsem jen unikátní.''řekl když se koukal sám na sebe do zamlženého zrcadla. ,,Kecy.''zašeptal naštvaně a popadl oblečení, které si nechal položené na prádelním koši. Opět byl celý v černém, ale bylo mu to jedno, možná se můžete obléci jinak, ale pohled lidí na vás to nezmění. Sešel s batohem na jednom rameni zatočené schody. Už šahal po klice, ale zastavil ho něčí hlas, volal jeho jméno. ,,Ano?''zařval Alek nazpět. ,,Zlato, pojď sem, máš tu snídani.'' Ale jen zvedl oči v sloup a došel ke kuchyni. Opřel se o futra dveří a podíval se na svou matku, která na něj nervózně hleděla a podávala mu talíř plný jídla. ,,Nemám hlad.'' ,,Aleku, nejedl jsi ani včera, dokonce ani předevčírem, mám o tebe strach.'' ,,Nemáš mít proč, jsem v pořádku, teď jen musím jít do školy, jinak přijdu pozdě.'' ,,Opravdu jsi?''zeptala se ustrašeně Marysa a chytla svého chlapce za ruku, on se z její ruky vytrhl a usmál se. Byl smutný, že musí vlastní matce lhát, ale chtěl aby byla hrdá, aby viděla, že je bojovník a ne srab a hlavně ji nechtěl přidělávat problémy. ,,Proč chodíš pěšky a nikdy nejezdíš školním autobusem, jako všechny děti v ulici?'' Protože by mě cestou asi roztrhali za živa mami, mám strach. ,,Rád chodím pěšky, vždy si pročistím hlavu, a tak.''opět zalhal. ,,Už vážně musím jít, ale děkuji za snídani.''upřímně se usmál, své dlaně položil na matčiny tváře a políbil ji na čelo, jelikož už ji dávno přerostl. ,,Měj krásný den, můj malý anděli.''usmála se Marysa a pohladila ho po pážích.

Cesta do školy trvala asi 45 minut, do uší si dal sluchátka, aby alespoň na malou chvilku vyklouzl z reality. Ani se nenadál a už otevíral hlavní příchodové dveře školy. Stále měl v uších sluchátka, aby se pro jistotu vyhnul nějaké konfrontaci s ostatními. Proto také chodíval dříve než jeho sourozenci a hlavně dříve než jeho šikanéři. Sice na něj vrhala znechucené pohledy polovina školy, ale ty bolely méně, než rány do břicha a mlácení hlavy o skřínky. Neberte to tak, že by byl slabý, jen je těžké odporovat 6 lidem, když ho dva přidržují na zdi a další ho mlátí. Říkáte si, proč někdo nezasáhne, od čeho tam jsou učitelé? No, ti většinou dělají, že nic nevidí, mají z Aleka strach, neví co znamenají ta znamení a žár v jeho očích, když je rozhozený. Ano přesně tak, nejen, že je úplně jiný ohledně oblékání, způsobu chování a run na těle, ale když se neovládne, září mu zlatě oči. Čeho se lidé bojí, tomu ubližují, protože to nechápou a to je děsí. Alexandr došel ke své skříňce a čtyřmístnou kombinací ji otevřel. Bohužel, díky svým sluchátkům neslyšel přicházející kroky a než stačil nějak zareagovat byl přišpendlený zády ke své, už zavřené skříňce. Ruka byla silně položená přes jeho hrudník a on se tak tak nadechl. ,,Co tak brzo Lightwoode, snad ses nás nebál.''promluvil dotyčný. Byl to hlavní šéf těch vypatlaných hlav co mu ubližovaly. ,,Proč tohle děláte, co jsem vám kdy udělal?''zařval Alek a snažil se vyprostit z pevného sevření. ,,Nám stačí už jen to, že člověk, tak nechutný jako ty chodí sem na školu a kazí ji reputaci, jsi odpornost nejvyššího stupně, slyšíš mě Lightwoode? No tak, zrůdo, nechceš nám trochu zazářit? Slyšel jsem, že máš místo očí baterky, tak jsem se chtěl jen přesvědčit, tobě asi nebylo málo mít na sobě nějaká pošahaná znamení, ty prostě musíš být ještě divnější co? To se však nedá říct o tvé sestře.''řekl a oblízl si horní ret. V Alekovi vztek jen hořel, nevěděl jak dlouho ještě vydrží se kontrolovat. ,,Je dost sexy, hlavně v těch červených uplých šatech, víš v těch jak jí je krásné vidět zadek, přemýšlím, že ji někdy navštívím, jestli mi rozumíš.'' Tato slova, jako poslední kapka přetekla přes Alexandrův pohár trpělivosti. ,,Takhle o mé sestře mluvit nebudeš ty nechutnej zkurvysynu!''řekl Alec a plivnul mu do obličeje. To jeho oponent nečekal a o krok couvnul, aby si to mohl setřít z obličeje. Černovlasý chlapec na nic nečekal a napřáhl svou pravačku. Jedním úderem chlapce složil k zemi a hned ho zasedl. Sázel do jeho obličeje  jednu ránu za druhou. Přestal se kontrolovat a nechal své oči volně zářit. Hoch pod ním byl už celý od krve a lapal po dechu. Alek se zastavil, podíval se na něj a s lehkým úšklebkem se připravoval na jeho poslední ránu. Nikdo z jeho kamarádíčků mu nepomohl, protože měli spíše větší strach z Aleka, než z něj. Jeho ruka, už se blížila k jeho obličeji, neposlouchal žadonění, neslyšel nářeky zkrvavěného hocha, už ne, před očima viděl jen naštvanost a bolest, kterou musel tolik let prožívat, nechtěl přestat, ale někdo ho chytl za paži, čímž ho zastavil. ,,Aleku!''slyšel tlumeně přes svůj hněv. Někdo volal jeho jméno. Otočil se, aby mohl čelit přítomnému tváří v tvář. Byla to jeho milá sestra, která teď vypadala vyděšeně. To on způsobil, že se bála, to on zavinil slzy v jejích očích. Nikdy nechtěl, aby došlo k něčemu podobnému, k situaci jako je tato, ale on už nemohl, už nechtěl být utlačovaný a sám, nechtěl se už bát. ,,Iz, já...já...nemohl jsem přestat, já nechtěl...chtěl, ja nevím...já... nechtěl jsem to poslouchat Izzy, už ne.''řekl třesoucím hlasem chlapec a nechal se zvednout od své sestry na nohy. ,,Já vím Aleku, jsi správný kluk, věřím ti. Mám tě moc ráda, ale musíme odsud, ano?''zašeptala uklidňujícím hlasem Isabel a chytla svého bratra za ruku. Alek si všiml, že ne něj vyděšeně zírá snad celá škola, usoudil že musí odejít, a to rychle. Začal pomalu odcházet i se sestrou, kterou si pevně držel u sebe a viděl, jak všichni rychle couvli na stranu. Izzy ho chytla pevněji a rozběhla se s ním co nejdál to šlo.

Někdo je, ale následoval. Ty nechutný bastardi, kteří celou dobu jen přihlíželi se rozhodli zasáhnout. Sourozenci se zastavili a pohlédli na útočníky. Stáli v malém půlkruhu a přibližovali se, se zatnutými pěstmi. ,,Tak pojďte, dělejte!''zařval vyzivačsky Alek a postavil se před Iz. První z nich kývnul na ostatní a všichni se na ně rozběhli. Alek rychle dal ochranářsky ruku přes svou sestru a zavřel oči. Slyšel jen řev, a silné rány. Něco se stalo. Po otevření oči zjistil co je odrazilo. Křídla. Měl andělská křídla. Jedno bylo ovinuté okolo Isabel a druhé strategicky před ním. Chlapci na zemi pohlédli na Aleka a se strachem v očích se začali plazit dozadu. Hned jak se vzpamatovali z té neuvěřitelné události, dali se na úprk. Alek nemohl uvěřit co se stalo. Svou sestru, která byla stále v šoku chytl za ramena a zatřásl s ní. ,,Iz, musíš hned domů.''zavrtěla hlavou. ,,Izzy, hned.''zvýšil o trochu hlas a rychle ji obejmul. Začala tedy utíkat pryč, ale ještě se ohlédla nazpět. Alek jen kývl, že vše bude v pořádku.

Nejradši by se teď sesypal na zem a umrzl na ledovém větru, ale všiml si někoho za sloupem, někdo ho pozoroval. ,,Kdo jsi? Co chceš?''zaječel na chlapce Alek a bezradně si prohrábl vlasy. Hoch se přestal schovávat za sloupem a povyšel na svit slunce. Alek ho znal, byl to velice krásný, skoro až dechberoucí kluk, kterého už dlouhá léta pozoroval při hodinách. ,,Alexandře.''promluvil tak nádherným hlubokým hlasem a lehce se pousmál. Alek byl beze slov. ,,Jsem Magnus, vím co se ti stalo, viděl jsem to, chci ti něco ukázat, důvěřuješ mi?''zeptal se a natáhl svou opálenou ruku k vyděšenému chlapci. ,,Nevím proč...''začal Alek. ,,Ale věřím ti.''chytl jeho ruku a nechal se zatáhnout do prázdné třídy. Magnus za nimi zavřel a zamknul. Po té se otočil a došel k postávajícímu Alekovi. Byl sám, už dál nevydržel hrát hrdinu. Klesl na kolena a nechal utéct pár slz, které hlasitým kápnutím dopadly na studenou zem. ,,Je to v pořádku Alexandře. Vše je v pořádku.''šeptl druhý kluk a klekl si vedle něj. ,,Copak to nechápeš? Právě jsem malém zabil nevinné, nevíš jaký to je pocit být takový, být zrůda.''brečel Alek a snažil se zastavit slzy. ,,Ne, máš pravdu, to opravdu nevím, ale vím jaké to je být jiný.''řekl Magnus a chytl Aleka za ruku, tou druhou mu nadzvedl bradu a otřel slzy, které stále stékaly z jeho krásných očí. ,,Podívej se na mne Alexandře. Prosím.'' Alek zvedl pohled od země a podíval se na chlapce. Nechal se konejšivě hladit po ruce a uklidnil se. Magnus trochu přivřel víčka a opatrně je znovu otevřel. Byli krásné, ale Aleka trochu nejprve zarazili, vypadali jako kočičí, zlaté s zúženými panenkami. Magnus se bál jeho reakce, nikdy nikomu neukázal své pravé já, ale Alek pro něj moc znamenal, i když ho skoro neznal. Chtěl mu dokázat, že není sám. ,,Jsou...''Magnus se bál odpovědi. ,,Jsou nádherné Magnusi, za ně se nemusíš stydět.''usmál se Alexandr a pohladil Magse jemně po tváři, jako by se bál, že mu ublíží. ,,D-děkuji.''zakoktal Magnus a usmál se. ,,Tvá křídla jsou velice krásná a vznešená.'' ,,Jsou prokletí.'' ,,Ne Alexandře, jsou dar andělů. Jsi andělské krve.'' ,,Ale já se nechci lišit, chci žít normálně, beze strachu, bez obav z toho, že někomu ublížím, nebo, že někdo ublíží mně.'' ,,Nenechám je, aby ti ublížili, už nikdy. Alecu, být jiný neznamená...'' ,,Já vím, já vím.''přerušil ho. ,,Neznamená to být špatný, ale unikátní.'' Magnus se zasmál a přiblížil se blíže k Alecovi. ,,Pravda, ale chtěl jsem říct, že být jiný neznamená žít ve strachu z reakce ostatních, je to třeba přijmout a změnit svět, protože jen lidé co se liší, dokáží takové věci.'' Alek se usmál a vzal si jeho slova k srdci. Políbil svého nově nalezeného přítele na tvář a řekl. ,,Tak pojďme změnit svět... spolu.''

Hotovo.xD Tato kapitola by měla ukázat lidem, že být jiný není špatné, že by se neměli bát a ukázat své pravé já, koho zajímá jestli jste šílení, zvláštní, jiný. Jediného koho má zajímat jaký jste, jste vy sami. Děkuji za každé přečtení a vote, zítra vydám pokračování předešlé kapitoly ,,Izzy má nápad.''❤➰