He's mine [Luyong]

12

,,Musíme jít do školy" Koukl jsem se na Taeyonga a pohladil ho po tváři. Nedokázal jsem z něho odlepit svůj pohled. I přes to, že byl mírně spocený a udýchaný dokázal být pořád dokonalý. Jako by na sobě neměl ani jedinou chybičku.

,,Hmmm.." povzdychl si a hlavu zabořil do mé hrudi nad čímž jsem se zasmál.

Chápal jsem, že se mu nechce. I mě se nechtělo. Nejradši bych s ním takhle zůstal navždy, ale to bohužel nešlo.

,,Vstávej" dal jsem jeho hlavu pryč z mé hrudi a povstavil se z postele. Ze židle jsem sebral oblečení, které tam leželo a vybral z nich jeho oblečení, které jsem poté po i něm hodil.
Sám jsem se oblékl a přešel k zrcadlu. Před zrcadlem jsem se upravil, aby nešlo poznat, co jsme ve skutečnosti dělali.
Oba dva se budeme muset vymluvit na to, že se mi udělalo zle a tak se o mě musel Tae postaral.

Jak směšné, že?

Mezi tím, co jsem se díval do svého odrazu v zrcadle jsem si všiml Taeyonga jak ke mě přešel a následně obmotal ruce kolem mého pasu díky kterému si mě přitáhl k sobě. Jeho hrudí se nalepil na mé záda, hlavu si opřel o mé rameno a podíval se na mě skrz zrcadlo.

,,Jsi tak nádherný.." zašeptal u mého ucha a já tak ucítil jeho chladný dech na mém krku. Lehce jsem se zachvěl, chytl jeho ruce a dal je pryč z mého pasu.
,,Už půjdeme" zakašlal jsem abych zahnal stud, otevřel dveře a co nejrychleji vyšel z pokoje.

Taeyong šel za mnou a já si trochu pospíšil abych mohl být napřed než on.
Nechtěl jsem aby nás někdo viděl spolu. Nedokážu si představit jak by na to reagovali ostatní.. Ani si to radši představovat nechci.

Oba jsme zahnuli za roh a šli cestou ke třídě. Mlčeli jsme a já za to byl rád. Neměl jsem zrovna chuť si teď s ním o něčem povídat.
Byl jsem zmatený.
Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale kdykoliv jsem se na něho podíval, nedokázal jsem vyslovit tu jedinou důležitou otázku, která mě ze všech zajímala nejvíc.

,,Lucasi.."
,,Hm?" zvedl jsem pohled od země a podíval se na něho, když mě jeho hlas 'vyrušil' z mých myšlenek.
,,Moje cesta už je tudy" ukázal rukou na pravou stranu a já přikývl.
,,Přijdeš k večeru ke mě?"
zeptal se mě předtím než se ke mě přiblížil a já opět cítil jak se mi zrychlil dech a srdce mi bilo jako o závod.
,,Tak?" naklonil hlavu lehce na levou stranu, když jsem neodpovídal a já uhnul pohledem.
,,Budu se muset učit" odpověděl jsem a díval se na špičky mých bot.
,,Oh.." přikývl hlavou, palcem mě chytl za bradu, nadzvedl mi pohled a já se nezabránil pohledu do jeho očí.
,,Nevadí. Zítra máme volno tak s tebou budu celý den dobře?" než jsem stihl jakkoliv zareagovat jeho rty se ocitly na těch mých.
Absolutně jsem to nečekal, proto jsem zůstal stát jako přikovaný a nedokázal se hnout.
Chvilkama jsem měl dokonce pocit, že se mi podlomí kolena.

Rychle se odtáhl a rozešel se svou cestou.

Nechal mě tam opět stát zmateného, bez žádných odpovědí a hledící na jeho záda, který se v dálce začaly pomalu ztrácet.
Rychle jsem se rozhlídl kolem sebe jestli to náhodou někdo neviděl a hlasitě si oddychl, když tu nikdo nebyl.

Tohle bude muset skončit.
Ať je mezi námi cokoliv... Kdyby se to někdo dozvěděl je s námi konec.

Prohrábl jsem si vlasy a když mi vlastně došlo, že už několik minut nehybně stojím na místě jsem se rozešel do své učebny.

Už vidím Yutu a ty jeho otravné otázky. Vlastně.. Co kdybych dnešní večer strávil s ním? Po tom, co jsem se mu nevěnoval si to zaslouží. Navíc dneska večer nemám, co dělat.

Ve skutečnosti jsem se nechtěl učit jenom jsem nechtěl strávit další sekundu s ním.
Potřebuju se trochu odreagovat abych na něho přestal myslet.

A Yuta může být začátek.