He's mine [Luyong]

15

,,Tak řekni kam bys rád šel?" řekl Yuta, když jsme vyšli ze školy a objevili se tak uprostřed cesty.
,,Můžeme jít někam do baru?" potichu jsem zašeptal tak aby to slyšel jen Yuta a zazubil se na něho.
,,Lucasi, máme přísný zákaz alkoholu" zakroutil hlavou a já si povzdychl.
,,Pravidla jsou přece od toho aby se porušovala" vesele jsem dodal před tím než jsem se rozešel směrem k baru ignorujícího Yutovo řvaní na mě ať se vrátím zpátky.
Stejně mě na konec dohnal a šel po mém boku nad čímž jsem se jen uchechtnul.

Cestou jsme si povídali o všem možném. Za tu dobu, co jsme se neviděli jsme si měli, co říct.
Cesta utekla opravdu rychle, protože ani nevím jak a objevili jsme se před obrovskou budovou s nápisem 'Bar' a tak jsme vešli dovnitř.
Na můj vkus ve vnitř bylo až moc lidí a proto jsme si oba dva vybrali místo až v zádu kde bylo nejmíň světla a tím pádem i lidí. Sedli jsme si na červené sedačky a Yuta si sedl na proti mě.

,,Co si dáš?" zeptal se mě Yuta, když vzal menu ze stolu a podal mi ho.
Menu jsem otevřel a začal si postupně číst každý alkohol a přemýšlel nad tím na, co mám chuť.
,,Asi si dám obyčejnou vodku. A ty?" menu jsem mu vrátil zpátky.
,,Dám si to samé, co ty. Jdu to objednat" povstavil se a lehce se na mě usmál. Přikývl jsem a poslušně ho vyčkával. Mezi tím jsem zase začal přemýšlet o dnešním odpoledne a nevědomě jsem se nad tím začal culit. Taeyong mi naznačil, že ke mě něco cítí...

,,Jsem tady" odlepil jsem pohled od země a sledoval jak si Yuta sedá zpátky, zároveň přede mě pokládá skleničku a hned vedle ní láhev vodky.
,,Děkuju" potichu jsem zašeptal a nalil si do skleničky alkohol.

Opět jsme si začli povídat o všem možném. Každou skleničkou jsem cítil jak se mi hořká tekutina rozlévá celým mým tělem, který jsem měl v jednom ohni, ale začlo mi to vlastně i chutnat.
Přestal jsem vnímat, co říkám a plácal jednu blbost za druhou. Jediný Yuta oproti mě vypadal střízlivej zatím co mě už porazila čtvrtá sklenička.
Asi už je zkušenější než já.

Po nějakém čase jsem nevnímal okolí. Bylo mi příšerně. Točila se mi hlava a zároveň jsem měl pocit, že mám žaludek jak na vodě. Celý svět se mi motal před očima a to samé i jazyk. Nedokázal jsem říct ani jedinou srozumitelnou větu.

,,Asi by jsme už měli jít domu nemyslíš?" chytl mě Yuta kolem pasu, když jsme oba dva vstali od stolu, protože jsem se motal a dřív nebo pozdějš bych skončil na zemi. Nic jsem mu na to neřekl jenom přikývl a modlil se ať jsme, co nejdřív doma.

Procházeli jsme uličkami, které jsem díky tmě nedokázal identifikovat. Ani jsem nevěděl kudy vlastně jdeme, ale věřil jsem Yutovi. On na rozdíl ode mě byl opravdu střízlivej zatím co já bych teď nepoznal ani vlastní sestru.

,,Už tu zachvilku budeme, neboj" jeho stisk kolem mého pasu zesílil a já začal cítit teplo jeho těla.
Začlo mi to být příjemný.
,,Y-yuto.." šeptl jsem a hlavu sklonil dolů. Neměl jsem ani ponětí, co to dělám.
,,Copak?"
,,Asi jsem zamilovaný" vykřikl jsem do ticha a hlasitě se u toho zasmál.

Jsem debil.
Nechtěl jsem mu nic takového říkat, ale vůbec jsem se nedokázal ovládat.

K mému překvapení si Yuta jen povzdychl a dál se na nic neptal. Neřekl ani slovo.
Proč?
Jindy by se vyptával, ale teď nic.
I když... Můžu být vlastně rád.
Jinak bych mu mohl říct věci, kterých bych potom určitě litoval.

,,Jsme tady" povstavil mě před můj pokoj a jeho ruka kolem mého pasu mě pustila. Hned, co se ode mě odtáhl na tu stranu kde mě držel jsem ucítil nepříjemný chlad.
Proč jsem chtěl cítit jeho ruku na mém těle?
,,Ráno za tebou přijdu, protože ti určitě nebude dobře. Teď jdi spát. Dobrou noc, Lucasi" řekl, když se na mě podíval a nepatrně se pousmál.

Sledoval jsem jeho obličej. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml, no Yuta byl opravdu hezký.
Ostře řezané rysy, krásná čistá pleť a na dotek určitě jemná, rty které měli nádech rudé a byly plné, pronikavý pohled, úsměv jako sluníčko a dokonce i jeho vůně byla tak dokonalá.

Ne, dost. Nemůžu nad ním takhle přemýšlet.
Dal jsem si podvědomě facku.

,,Eh, dobře. Dobrou" zamumlam jsem co nejrychlejš a zabouchl za sebou dveře.

Co to teď sakra bylo?

Prohrábl jsem si vlasy a lehl si do postele. Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout. No, nešlo to. Ležel jsem v posteli dalších dvacet minut, ale pořád nic. V hlavě jsem měl totiž furt Taeyonga. Měl jsem chuť jít za ním. Ale měl jsem z toho nějak špatný pocit. Je tu totiž velká pravděpodobnost, že spí.
Ale co.
Zkusit to můžu.

Zvedl jsem se z postele a otevřel dveře od pokoje. Rozhlédl jsem se na celou chodbu a jak jsem očekával bylo tu hrobové ticho. Kdyby mě takhle načapli učitelé bylo by po mě, ale díky bohu, že je víkend a ty pravidla tu nejsou o tomhle o víkendu tak přísná jako, když je týden.

Rozešel jsem se směrem k Taeyongovi pokoji. Cestu jsem si už pamatoval na zpamět takže to nebyl nějak velký problém i když jsem opilý. Sem tam jsem se sice zamotal, ale rozhodně to bylo lepší než na začátku. No, ale i tak jsem se radši pro jistotu opíral o zeď.
Až jsem na konec stál před jeho pokojem. Nevím proč, ale byl jsem najednou tak nervózní a těžce se mi dýchalo. Zavřel jsem oči a dlouze se nadechl. Hlavu přiložil ke dveřím směrem k uchu jestli neuslyším třeba televizi. Nic tam nehrálo. Bylo tam ticho. Takže asi doopravdy spí. Opatrně jsem otevřel dveře a viděl, že tam má rozsvíceno. Proto jsem ty dveře také prudce otevřel.

Hned jak jsem to udělal jsem toho hluboce litoval.
Byla to chyba.

Viděl jsem je. Jí a jeho. Jak na něm byla přilepená a jazyk měla snad v jeho krku. Najednou jsem cítil nepopsatelnou bolest. Bolelo mě tohle vidět. Vidět ho s někým jiným než se mnou.

Ze sekundy na sekundu šlo všechno do háje.