Creepypasta at school | ✓

25. kapitola

Ráno mě probudilo světlo, které proudilo do pokoje. Za oknem slunce svítilo na nově napadlý sníh. Bylo by to krásné sobotní ráno, ale ihned mi začaly kolovat myšlenky na včerejší večer.

Sedla jsem si a okraj postele a frustrovaně si opřela  hlavu na ruce a promnula si oči. Bolela mě hlava a celkově byla na dně.

Povzdechla jsem si a zvedla se ke stolu. Ze šuplíku jsem vyndala kreslící blok a tužku. Mozek se vypl a já pouze jezdila tužkou po papíře.

Kreslení je jedna z věcí, která mě vždycky dokázala rozptýlit a uklidnit. A to teď momentálně potřebuju.

Včera jsem byla rozčilená. Jane i Toby se snažili se obhájit. To bych celkem i pochopila, ale nejvíc mě naštval Jeff s jeho naprostou ignorací. Můj sen byl na dosah a když už se mi podařilo zajistit, tak se něco muselo zkazit. Mrzí mě, že se to stalo. Že pravda je krutá.

Někdo zaťukal a já ztuhla.

,,Kdo to je?" křikla jsem.

,,BEN a Jeff," ozval se zelený elf.

Nikdy by mě nenapadlo, že by Jeff the Killer žadonil o odpouštění. Protože tohle to rozhodně bylo.

,,Běžte někam do háje a nekažte lidem život!" vykřikla jsem.

Hodila jsem tužkou naštvaně o stůl a opět si složila hlavu o dlaně. Po tváři mi stekla slza a já jí naštvaně utřela. Ne, nebudu brečet. Mohou si za to sami.

Za stěnou se ozvalo sjíždění zad o stěnu. Nejspíš se kluci rozhodli strávit sobotní dopoledne před mými dveřmi.

Začínala jsem mít pomalu hlad. Jít dveřmi rozhodně nepřicházelo v úvahu. Jediná možnost zůstávala vylézt oknem.

Otevřela jsem ho a chytla se za okap. Slezla jsem dolů a pak vešla hlavním vchodem směrem do kuchyně.

Ze skříňky jsem vyhrabala toustový chléb a jahodovou marmeládu. S jídlem jsem si sedla do vedlejší místnosti ke stolu.

Dojídala jsem pomalu první toust, když vešla Jane. Jakmile mě spatřila, sklopila pohled. Zmizela v kuchyni a po chvíli se vynořila s talířem a sedla si vedle mě. Jedly jsme v tichu, které rušilo jen naše chroupání chleba.

,,Promiň," zamumlala.

Překvapeně jsem se na ni podívala. Nejdřív Jeff a teď i Jane. Vypadala upřímně.

Ušklíbla jsem se.

,,Co je k smíchu?" zamračila se.

,,Jen by mě nikdy nenapadlo, že se mi vrah bude omlouvat," zasmála jsem se. Pak jsem ji nejistě obejmula.

Stála jsem před jakýmsi panelákem. Podívala jsem se na Jane vedle mě. Usmála se na mě.

Vypadala v našem převleku komicky. Měla na sobě růžové tričko, přes něj zářivě zelenou mikinu a džíny. I přes to, že je konec ledna, bylo celkem teplo.

Vlezly jsem do panelového domu a zazvonily na náhodný byt. Vlastně ani tak náhodný nebyl, protože se z něj ozývala nějaká roztomilá dětská písnička. Nejspíš dětská oslava.

Zazvonily jsme na zvonek. Otevřela nam paní středního věku a za ní se zjevil nejspíš její muž.

,,Dobrý den, přinesly jsme vám tu zmrzlinu, kterou ste chtěli," řekla jsem co nejmilejším hlasem.

,,Ale my jsme žádnou-" nedořekla paní, protože jí do řeči skočil její manžel:

,,Ne poďte dál. Dyť si jednou za čas můžou taky užít, ne?"

Poděkovaly jsme a pán nás zavedl do obývacího pokoje. Tam si hrály děti a všude poletovaly balonky.

,,Děti! Zmrzlina!" zavolala Jane a my jsme vyndaly naše krabičky s imaginární zmrzlinou.

Ve skutečnosti jsme žádnou zmrzlinu neměly a byla to pouze kamufláž pro vraždící výpravu.

Jane vytahla zpod mikiny nůž a schovala ho za zády. Proběhlo k ní první dítě. Jane se na něj sladce usmála a sekla ho přímo do břicha. Dítěti na tváři úsměv zmizel a malí spratci okolo nich začali ječet nad krví, která vytékala z malého klučíka.

Potěšeně jsem se usmála a popadla zmrzlinovou lžíci a vyrvala nejbližšímu dítěti oko.

Okolo začal zmatek, děti vyděšeně ječely, rodiče pobíhali kolem, volali policii. Nikdo si nevšímal dvou puberťaček, které vybíhaly z bytu s úsměvem a od krve.

Ahojky lampičky! Hezkou neděli všem a doufám, že se vám kapitola líbila. Mějte se pěkně!