Creepypasta at school | ✓

32. kapitola

*ještě na začátek, tahle celá kapitola je z pohledu BENa

Stanul jsem před starým známým hradem Dark Linka. Bylo to vysoké tmavé stavení, okolo něhož se klikatily hradby stejně tmavé. Za hradbami to působilo tmavě, negativně a zpustle. Nikde nikdo, pouze tmavé stíny.

To ale nebyla ta věc, která mě vyděsila. Kulil jsem oči na obrovskou spoustu stínů na jedné straně. Stovky, tisíce. Byly to duše zemřelých, které nenašly klid. A teď tady stály vyrovnané v řadách a připraveny na boj.

Zjevil jsem se ve svém pokoji doma. Všechno zůstalo tak, jak mělo být. Všude poházené kazety, hry, obaly, CDéčka a DVDéčka. Vyběhl jsem z pokoje jako tornádo. I přes mou malou postavu jsem dupal jako slon a všiml si mě Ticci Toby.

,,A-ahoj B-BENe," řekl.

Nevím zda se ušklíbl, ale v jeho ďáblelských očích jsem viděl oddanost Slendermanovi. A tudíž i své rozsápané tělo přibité ke zdi na okrasu.

Jelikož mi byl můj život milý, vyběhl jsem jako o život po schodech nahoru. Tobias mě doháněl, ale já stačil zaklapnout dveřmi od Slnedermanovy kanceláře přímo před jeho nosem. Ozvalo se plácnutí a spadnutí a mě spadl kámen ze srdce.

Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů za sebe. Koukal na mě překvapeně a nakvašeně Slenderman.

,,Co tu děláš?" vyštěkl.

Až teď jsem si uvědomil svůj čin. Zdrhnu, zahlédnu vražednou armádu a hned ke Slendymu. Nejenom, že to byla drzost a naprostá blbost, ale rozhodně jsem věděl, že Ester nebude šťastná.

,,Viděl jsem armádu! Obří! Jestli se nějak nedohodnem, tak sme v háji!"

Rozmachoval jsem okolo sebe rukama, abych dodal na velikosti.

,,Armádu řikáš? No dobrá. Sejdeme se tady do půlnoci, vy musíte přijít všichni a v míru. Jinak budete vyhnanci bez domova. Jasný?"

Jenom jsem přikývl a přemístil se zpět do hry The legend of Zelda za přáteli. Panovalo mezi nimi napětí, ale když se má hlava zjevila v průchodu, tvář se jim rozjasnila a hned byla dobrá nálada. Samozřejmě přišly i otázky a ty nedopadly nejlépe, což bylo i dle mého očekávání.

Aloha lampičky! Hezkou neděli všem a já bych vám chtěla poděkovat za pět tisíc přečtení (chybí jen prochu, tak proč kazit to hezké číslo, že?) Chtěla bych vám se vší upřímností oznámit, že do konce příběhu chybí cca tři až pět (nevim, jak se to protahne) kapitol. Je to velice smutné, ale konce vždycky přijdou.... No nekažme si tuhle kapitolu a já se na vás budu těšit v co nejbližší době, protože toho plánuji hooooodně, ale to až jindy. Ahoj!