Creepypasta at school | ✓

31. kapitola

Jejich vina. Zaslouží si smrt. To oni ti tu ruku usekli.

S leknutím jsem se probudila uprostřed noci z noční můry. Okolo mě byla tma a já neviděla až na konečky prstů.

Zdálo se mi o useknutí ruky. Znovu se mi před očima objevil ten výjev. Krev, ruka, živé maso. Nevím, jestli je to realita, nebo pouze výplod mé velké fantazie.

I přes bolest v celém těle jsem znovu usnula. Tentokrát mě ale žádné můry neprovázely a já spala pouze klidným tvrdým a bezesným spánkem.

Ráno jsem se probudila díky slunečním paprskům. Okolo mě pobíhaly creepypasty, které jedly, nebo měly hlídku.

Ležela jsem v prostorné jeskyni na dece. Kousek ode mne plápolal oheň. Po kamenech seděly mlčky creepypasty, které uždibovaly chleba.

Otočila jsem se na záda. Příšerně mě bolela záda a rameno. V krku jsem měla vyschlo. Chtěla jsem se opřít o ruce a zvednout se, jenomže jsem spadla na levou stranu. Na stranu, kde, jak jsem zjistila, mi chyběla ruka.

Leknutím jsem zaječela. Okolo ramene byl obmotán obvaz. Pod ním byla vidět nějaká látka nasáklá krví. Oblečení bylo upatlané a špinavé, vlasy slepené a rozcuchané.

Jane se po mě spolu s ostatními pohlédla, ale jako jediná se usmála. Mlčky mi podala suchý chleba a pomohla mi poposednout si blíž k ohni.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se s plnou pusou. Měla jsem ukrutný hlad a během chvilky jsem malý krajíc chleba měla v sobě a žadonila o další.

,,Našli jsme tě asi po půl hodině hledání uprostřed lesa. Pronásledoval nás Slenderman, ale naštěstí tam byl BEN s počítačem a přemístil nás do Zeldy. Pokud tě to zajímá, spala jsi den a půl. A tihle okolo jsou stejně proti Slendermanovo braní dětí jak ty," vysvětlila Jane.

Rozhlédla jsem se okolo. Vedle mě seděl Liu a povídal si s Clockwork. BENa jsem viděla zezadu držet hlídku s nějakou další osobou. Vedle Jane nepřítomně seděla Irina. Dál tady bylo celkem dost neznámých creepypast, holky, kluci, malé děti i teenagerři.

Můj žaludek byl nasycen, ale touha někoho zabít se zjevila úplně stejně jako se objeví hlad. Znenadání. Měla jsou touhu, potřebu někoho zavraždit. Můj šílený mozek chtěl jíst, chtěl si užít.

A ovládání se bylo sakra těžké. I když jsem seděla na konci jeskyně, bylo vidět na cestičku před ní. Po vyšlapané pěšince si co chvíli kráčeli naprosto v poklidu lidé. Vždy mě popadla ještě větší chuť je podříznout, či zakroutit krkem. Touha toho druhého uškrtit byla nejspíš vzájemná, protože se po nás kolemjdoucí vždycky lehce pohoršeně zamračili.

Celý den utíkal pomalu a já jsem se ho krátila rozhovory s přáteli a občasnou schovkou. BEN se ale ničeho nezúčastnil, čehož jsem si všimla až odpoledne. Poslední člověk ho viděl toho dne ráno. Naštěstí se ale večer opět BEN našel a my jsme se už nadále nemuseli stresovat.

Ahoj lampičky! Oznamuji dokončení kapitoly (wow, toho byste si určitě nevšimli) a také chci poděkovat za skoro čtyři a půl tisíce přečtení a více jak pět set votes (nvm jestli jsem už poděkovala, ale nikdy toho nebude dost). Příští kapitola bude taková speciální, ale nechte se překvapit! Mějte se pěkně!