Creepypasta at school | ✓

12. kapitola

Ráno mě probudily rány ze shora. Nejspíš si někdo užíval a někoho mučil. Jinak všude byl klid a paprsky Slunce mi prosvítaly mezerou mezi záclonami.

Vylezla jsem z vyhřáté postele. Stanula jsem před mou skříní s oblečením. Promnu si oči a když se zadívám pořádně na můj odraz v zrcadle na skříni, vykřiknu.

Moje dříve modré oči jsou teď mrtvě bílé. Na tvářích mám ještě ze včerejška zaschlé černé slzy. Kůže zesvětlala a uši se mi prodloužily. Stala jsem se jinou. Stala jsem se creepypastou.

Domem se rozlehl můj křik. Z chodby se začalo ozývat otevírání dveří.

,,Kdo to tady takhle ječí sakra?" zabědoval BEN.

,,Nejspíš bych řekl, že to byla Ester," řekl Liu.

,,Určitě to byla Ester. Nikdo jinej totiž takhle votravně neřve," zavolal za spolupaterníky Jeff, když nejspíš práskal dveřmi.

Převlékla jsem se z upatlaného roláku do trika. Na rameni mi zářil proxy znak. K tomu jsem oblékla mikinu a vyšla ze dveří.

Osoby na chodbě ještě debatovaly. Když jsem přišla já zmlkly.

,,Co to sakra máš se ksichtem?" podivila se Jane.

,,Hej ty vypadáš jak mrtvola. Normálně vypadá jak mrtvola!" vykřikoval se smíchem Jeff.

,,Já nevěděl, že mám dvojče," ušklíbl se BEN.

Nad jejich zvědavostí jsem se musela zasmát. Abych jim odpověděla, odhrnula jsem si z ramene mikinu. Odhalil se můj proxy znak. Zaschlá krev zde ještě byla.

,,No ty vole! Teď z ní he ještě větší mrtvola!" vykřikl Jeff. Dnes asi měl na snídani vtipnou kaši. Hodně vtipné kaše.

,,Teď, když jste tady všichni vám mohu říct, že máme jít do obýváku," oznámila jsem jim.

Jako stádo slonů jsme začali sestupovat dolů. Cestou jsme nabrali i Tobyho. Dole se už scházely i ostatní creepypasty. Obývací pokoj byl po chvíli plný. Nedalo se tam pomalu ani hnout a začala jsem se sunou z toho nastávajícího dusna ven.

Zakručelo mi v břiše. Nevím jestli se bude Slenderman zlobit či ne, ale nikdo mi nemůže odepřít snídani. Rozběhla jsem se do ledničky.

V horní poličce byl pytel bonbonůn. Ty nepřichází v úvahu, nmohly by být snad i nakažené něčím, co by se těžko léčilo a než přijde LJ by de mi opravdu čekat nechtělo

Ve spodních se o místa dělily vnitřnosti, hlavně ledviny. Někdo se ale očividně rozhodl Eyeless Jcakovi pomoci, protože tam toho bylo více než obvykle.

Frustrovaně jsem otevřela mrazák. Tam mě hned překvapila zmrzlina. I když byla půlka listopadu a pomalu začínalo mrznout, jsem ji popadla a vytáhla mojí milovanou lžíci na zmrzlinu.

Kde sakra jsi?

Z mého hodování mě vyrušil Slenderman.

Jím zmrzlinu a povídám si s panem Zmrzlinkou. Já za to nemůžu, že mám hlad. To , že ty nemusíš žrát ještě neznamená, že nemusíme jíst my. Proto dovol utišit můj žaludek.

Z obýváku se ozvalo plesknutí ruky o hlavu. Nejspíš to bylo komické, protože se odtamtud ozval smích.

Naštvaně jsem zavřela zmrzlinu a uložila ji do mrazáku. V obývacím pokoji mě přivítal naštvaný ksicht Slendermana. Pak to ale nechal být a stoupla hsem sevedle něj.

Začal sálo dlouhý proslov o tom, že jsem jeho nová proxy. Kecal nesmysly. A já jsem proto olizovala zmrzlinu nabranou na pana Zmrzlinku. Tak jsem pojmenovala naběračku na zmrzlinu.

Když to konečně skončilo. Rozběhla jsem se s vděkem a hladovým žaludkem pro mou starou známou zmrzlinu. V klidu jsem si sedla a s úsměvem dokonzumovala zbytek balení čokoládové zmrzliny.

Ahoj všichni! Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. Mějte se hezky!