Creepypasta at school | ✓

11. kapitola

V šestém patře to už nikam nevedlo. Jediné, co tady je, jsou jedny dveře. Zaťukala jsem a vstoupila.

Překvapilo mě, jak je Slendermanova pracovna velká. Okolo bílých zdí stály skříně a poličky. Na straně, kde se otevíraly dveře, byl pohodlný gauč s malým konferenčním stolkem. Za nimi se člověk mohl kochat výhledem do hlubokého lesa.

Naproti dveří byl Slendermanův stůl. Měl trochu větší výšku, aby jeho majitel mohl bez narušení něco psát. Na stejně divné židli za stolem seděl v celé své kráse Slenderman.

,,Proč tu jsem?" zeptala jsem se.

Žádná odpověď nepřišla. Pouze vzhlédl, přemístil se k jedné ze skříní a vytahl z ní nějakou složku s malý nožík. Srdce mi začalo bít rychleji a dostávala jsem pomalu strach.

,,Opravdu se chceš stát mojí proxy?" ozval se jeho hlas za mým uchem.

Nadskočila jsem, protože jsem se lekla. Otáčím se a spatřím bílý obličej. Pomalu jsem přikývla.

,,Vyhrň si rukáv," řekl.

Já jsem tak učinila a svůj zrak jsem přesměrovala na stůl. Nechci se na to koukat. Na stole jsem spatřila složku. Musela jsem sice hodně zaklánět hlavu, ale uviděla jsem jméno. Ester Vavřínová.

Překvapeně jsem vyjekla, když mi Slenderman zaryl nůž do ramene. Po tvářích mi stékaly slzy bolesti. Kříž a kruh. Kruh a kříž. Tyto tři čáry tvořily proxy znak.

Zdálo se mi to jako dlouhá doba, než všechno ustalo. Bolest byla najednou menší, jenom jsem cítila kapičky potu smíchaného s krví.

Ohlédla jsem se a spatřila Slendermana, jak bodá do svého zápěstí. Jeho divně hustá černá krev začala stékat a on ji bez jakékoliv emoce utřel do prstu a přiložil ho k mému rameni. Pak už si nic nepamatuju, protože jsem omdlela.

Vzbudila jsem se na gauči. Pomalu jsem si sedla. Bolela mě hlava a před očima se mi dělaly mžitky. Na stole byla postavená sklenice vody, kterou jsem s vděkem popadla a uhasila tak žízeň. Nikdo jiný v místnosti nebyl a proto jsem se chtěla vydat pryč.

Jestli mě slyšíš, tak gratuluju. Seš má proxy. A teď se běž zabít.

Nad jeho úkolem jsem se ušklíbla. Nijak jsem nad tím ani nepřemýšlela, poněvadž on by mi na mé otázky stejně neodvověděl.

Potichu jsem seběhla dolu. Creepypasty se stále koukaly na televizi, ale někteří už spali. Zmizela jsem z domu a pak se rozhodovala, kam půjdu.

Nakonec jsem se rozhodla pro jízdu vlakem. Jela jsem na Hlavní nádraží a z něj metrem na Malostranskou. Z Malostranského náměstí jsem šla pěšky až ke Karlovu mostu.

Jako vždy byl nádherný a velkolepě se tyčil nad řekou Vltavou. Dnes jsem ale nepřišla obdivovat krásy Prahy. Dnes jsem přišla zemřít.

Šla jsem po mostě až někam doprostřed. Vyskočila jsem na zábradlí. Už mě spozorovali nějací lidé a ukazovali si na mě. Mě ale zauhala žena středního věku. Volala totiž policii.

,,Ty osobo! Pocem," zavolala jsem na ni.

Ona se na mě vyděšeně podívala, ale šla.

,,Co čumíte? Běžte si po svym!"

Hejno se rozuteklo. Z tváří sršel strach a starost.

,,Tak TY jsi mi chtěla překazit zábavu? Asi tě moc nepotěším, když řeknu, že to nestihnou. Ale něco ti poradím: Nebudeš se mi plést do plánů!"

Má pěst vystřelila k jejímu obličeji. Žena spadla a mnula si nos, ze kterého tekla krev. V dáli jsem zaslechla houkačky a štěkot psů. Poldové běželi po mostě co nejrychleji. Vylezla jsem na zábradlí, zamávala davu a skočila. Vzduch mě rychle míjel. Začala jsem vzpomínat a loučit se s mojí rodinou a přáteli. Budou mi chybět. Pak se po mém těle rozlil chlad vody a nepříjemná bolest z placáku.

Otevřela jsem oči, ale viděla jsem pořád tmu. Už jsem myslela, že jsem oslepla. Pak si ale moje oči konečně začaly přivykat noci až jsem nakonec rozeznala jednotlivé stromy a siluetu našeho domu. Jediné světlo pocházelo z obývacího pokoje a měsíce a hvězd na nočním nebi.

Začala jsem se smát. Smála jsem se všemu a ničemu zároveň. Smích dokáže vyléčit všechno. Ani jsem se nedivila, že se Jeff svému obličeji chtěl smát.

Smích začaly doprovázet slzy. Tak příjemně mi dlouho nebylo. Otřela jsem si slzy. I přes tmu jsem uviděla podezřele tmavé slzy. Vyjekla jsem, ale ve smích jsem propukla nanovo.

Jeff vyletěl z domu. Nožem mával okolo sebe.

,,Kdo jsi?" ječel do tmy.

Pak přiběhl ke mně, když mě konečně zpozoroval a přitiskl nůž ke krku.

,,Sakra Jeffrey, to jsem já," řekla jsem.

Jeff ze mně slezl a zamumla něco na omluvu. Pak jsme vlezli domů a já šla spát.

Ahoj všichni! Tak dneska se nám z Ester stala řádná creepypasta. @AlenaHorska mi s vymýšlením hodně pomohla a proto ti velice děkuju. Mějte se!