Slečna Mafián

29. Kapitola

Všechny ty vzpomínky mě dohnaly k breku. Myslela jsem na Alexe, Kiku, všechny kluky od nás z gangu, ale nejvíc na Adama. Jak ten mi jen chybí. Teď bych ho chtěla pořádně obejmout. Ale nejde to. Musím co nejdříve najít cestu k útěku jinak se z toho zblázním. 

Brečela jsem tak dlouho že mě bolela hlava, kašlala jsem a moje vzlyky se podobaly spíš hýkajícímu oslovi než holce. Po chvíli za mnou přišel Martin a sedl si na postel. Koukal se na mě a skenoval mě očima. A to se mi moc nelíbilo. Koukla jsem se pohrdavě na něj ubrečenýma očima. On mi položil ruku na záda a mile se na mě koukal. V tu chvíli bych ho klidně obejmula. Potřebovala jsem jakoukoliv podporu a bylo mi jedno jestli je to Adam nebo Martin. 

Ještě chvíli mě pozoroval a pak řekl. ,,Vím jak se teď cítíš" 
,,Né to teda nevíš!" Křiknu na něj.
,,Proč jsi pořád tak nepříjemná? Myslím že jsi normálně milá. Ale podle mě se snažíš jen zapadnout a proto se přetvařuješ. Určitě jsi usměvavá, hodná a kamarádská. Proč taková nejsi i teď?" Vše co řekl bylo celkem pravdivé. Hmm myslím že je asi dobrý policajt. Ale hraje na city (a ty mám teď na sračky) a to mu nesmím dovolit!

,,Víš proč jsem taková? Možná proto že jsem 20 kilometrů od domova, sama bydlím u nějakého neznámého poldy, chodím do školy kde mě všichni nenávidí. A asi už nikdy neuvidím svoji rodinu!" U poslední věty zase vypuknu v pláč. Hladí mě ve vlasech a já si představuji že je to Adam. Martin vstane a donese mi kapesníky. Já vysmrkám skoro celý balíček a dál brečím. ,,Chtěl bych se ti omluvit. Myslím že jsem to přehnal s tím obědem. Přece nemůžeš za to že neumíš vařit." No konečně se omluvil. Ale pořád to zkouší na city. Ale hru na city můžou hrát dva. A já to umím dobře, ale teď se mi nechce. ,,Víš umím dobrý vajíčka" vstanu a jdu do kuchyně. Martin mě následuje. Je tak čas večeře takže si najdu všechno potřebné. A to mi nějakou chvíli trvá, protože se tady pořád nevyznám. Martin mě v tichosti sleduje. Rozhodla jsem se udělat míchaná vejce, která mám nejradši. Míchám vajíčka a mezi tím si chodím pro kapesníky, protože jsem pořád neskončila s brekem. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem moc nebrečela a teď brečím asi 3 hodiny jako mimino. Dobrá zpráva je že už pomalu můj pláč ustává a s tím už dodělávám večeři. Sednu si ke stolu a pustím se do jídla. Přitom nenápadně sleduji Martina jestli mu chutná. Jeho výraz se skoro vůbec nemění, tak těžko říct jestli mu to chutná. Přesto myslím že jo, protože všechno snědl.

Večer po umytí nádobí. Nevím co mám dělat a tak mě napadne si umýt vlasy, které jsou ve špatném stavu. Přijdu za Martinem který jako celý den čumí do noťasu a zeptám se ho ,,Nemohla bych si jít umýt hlavu?" Chvíli se na mě nevěřícně kouká ale pak přikývne že ano. Poté jdu do pokoje, protože netuším co dělat. Ale v pokoji jsem zjistila že tady je to nudný stejně jako v celém bytě. Seděla jsem na posteli a přemýšlela jak utéct.