Slečna Mafián

30. Kapitola

Došlo mi že jediný způsob jak uniknout je škola. Zkusím třeba nějaká okna nebo únikové východy. Už se těším až budu ve škole a všechno tam prozkoumám. Ale na druhou stranu se mi tam vůbec nechce. Potom co se stalo bych se nejraději zahrabala hluboko pod zem.

Ráno:
Sedím v tichém autě s batohem vedle sebe a pozoruji domy které rychle ubíhají. Čekala jsem že mě vysadí a pojede do práce. Ale očekávání klame. Šel se mnou až do školy. Všichni na mě čuměli a ukazovali. To bylo tak trapný že bych se samou hanbou propadla.

Došla jsem do třídy kde mě všichni vraždili pohledem. Sedla jsem si do své lavice nachystala věci. A vytáhla si kapesník na který jsem začala propiskou malovat malý plánek školy. Díky bohu že jediný co ta třída uměla bylo zírání.

První hodinu byla matika (jak já ji nesnáším) byl tam nějaký debilní učitel, který přímo žil matematikou. Psali jsme nějaký test a já jsem netušila o co jde. Takže tipovačka.

O přestávce jsem se šla porozhlédnout na záchody. Byla jsem v přízemí takže by to bylo super. Okna tam byly, ale za mřížemi. Což mi ubírali naději na útěk. Šla jsem do 1. patra a zjistila jsem šťastnou zprávu. Nebyly tam mříže! Ale pořád jsem neměla vyhráno. Ty okna byly asi 8 metrů nad zemí. Potřebuji lano, nebo něco podobného.

Vyjdu ze záchodů a jdu směrem ke schodišti. V tom mě někdo chytne za rameno. Otočím se a tam stojí Tom. ,,Ahoj Amy" řekne šťastně. Já se zmůžu jen na obejmutí. ,,Co tady děláš?" Zeptám se když se odtáhnu. ,,Já tady chodím do školy, ale spíš mi řekni co ty tady děláš."
,,Víš já mám takovej problém" řeknu smutně.
,,Amy byl jsem za Alexem a vím co se stalo, ale řekni mi co je s tebou teďka?"
,,Počkej ty jsi viděl Alexe?''
,,Jo i Adama. Neboj všichni jsou v pořádku a moc tě chtějí domů." Tak jsem mu řekla co všechno se stalo. Jak jsem ležela na nějakém pokoji a jak si mě vzal ten tyran. A nezapoměla jsem zmínit jak moc mě týrá. Sice to není až tak moc zlý, ale chci aby si to s ním Alex vyřídil. Už se to mockrát stalo že ti kteří mi udělali něco hroznýho tak druhý den nežili.

Po zazvonění jsem šla zpět do třídy, ale jak jsem přišla tak mě čekalo překvapení. Všechny moje věci byli z batohu vyházené na zemi. Kouknu se na spolužáky. Někteří se zlomyslně smějí. Někteří se usmívají a někteří radši nic nedělají. Tak moc mě to naštvalo. Ale netušila jsem co mám v tuhle chvíli dělat. Rozhodla jsem se že nechci žádné konflikty. ,,Nemáte někdo doma lano?" Řekla jsem jednoduše. Oni mě nechápali a jen čuměli (jako vždy). Poté přišla učitelka tělocviku a už chtěla jít. Ale uviděla ten bordel a řekla ,,Ty to nehodláš uklízet?" ,,Ne" řeknu jednoduše. ,,A proč ne?" ,,Neudělala jsem to" ještě abych to uklízela. ,,Aha, takže to uklidí ti kteří to udělali jinak se odsud nehneme!" Po chvíli se hnuli ti zmetci a už se uklízelo.

V tělocviku jsem byla hvězda. A všichni to brzy pochopili. Kliků jsem si neudělala 10 ale rovnou 20 abych nevyšla ze cviku. Potom jsme hráli fotbal a já jsem vždycky byla první u míče. Všichni na mě čuměli jako kdybych přiletěla z Marsu. I učitelka na mě dlouho zírala. A pochopila že jsem talent.