Slečna Mafián

32. Kapitola

Asi po 20 minutách mého sedění na chodbě vstanu a jdu do obýváku. Vidím Martina jak se dívá na televizi a tak dojdu k němu a stojím za gaučem. Polda na mě pomalu otočí hlavu a vykřikne. ,,Do prdele! Musíš se tak plížit?" Nic neříkám a jen sleduji jeho oči. Nevím proč, ale fascinují mě. On se otočí a dál sleduje televizi. A já se odhodlám si sednout. Dojdu dopředu a opatrně se posadím. Sedím na druhém konci od Martina a po očku ho sleduji. Po chvíli s povzdechem vypne televizi. Jen sedí a hledí do stropu. Chvíli mi to trvalo, ale odhodlala jsem se promluvit.
,,Stalo se něco?" Zeptám se. On jen na mě pohlédne bez výrazu. Pak se zase dívá do stropu a spustí.
,,V práci máme teď jeden takový případ a já si s tím nevím rady." Řekne jako by celý případ závisel jen na něm.
,,Aha, mož-ná bych mo-mohla pomoct" řeknu zasekaně. Protože pořádně nevím jestli mu chci pomáhat.
,,A jak?"
,,Hmm myslím si že se v tomhle oboru orientuju" řeknu jako by kriminálník byla normální profese. 
,,Ok, jde o vloupání do nemocnice. Zloděj ale nic neukradl." 
,,Tak co tam dělal?" 
,,Byl v laboratoři pak přešel zpět na recepci a vycházel vchodovými dveřmi, ale venku jo kamery nezachytili"
,,Hmm možná nenašel to co potřeboval"
,,To si myslíme taky, ale jak se mohl vytratit kamerám, které ho venku neviděli ale vevnitř ano."
,,No tak mezi kamerami vevnitř a venku měl nějaký únikový východ." Řeknu jednoduše.
,,Ale proč by utíkal před kamerami venku když už je na těch vevnitř?" 
,,Tady jde vidět že vy policajti myslíte jen na případy."
,,Tak když řeším případ tak na co bych měl myslet?" Řekne opovržlivě.
,,Pane bože. Třeba to tou cestou měl rychleji domů." Řeknu jednoduše.
,,To je teda debilní teorie"
,,Jo je, ale tohle byl jen příklad toho proč by tama utíkal." Martin dlouho mlčí a jde vidět že uvažuje nad mojí teorií. Po chvíli odběhne do svého pokoje. Já taky rozejdu k jeho pokoji a poslouchám za dveřmi. Zjistím že volá nějakému kolegovi. A říká to co jsem říkala já. Hmm možná nejsem tak úplně k hovnu, ale je zase pravda že zrazuji naši zlodějskou komunitu. Prakticky spolupracuji s nepřítelem proti příteli. 
Když uslyším že dotelefonoval rychle doběhnu zpět na gauč a dělám jako bych tam seděla celou dobu. Jen se na mě podívá a řekne. ,,Vím že jsi poslouchala" sakra nevěřila jsem že je tak dobrej. Nechtěla jsem rozebírat to že ví o všem kde se pohybuju a tak změním téma.
,,A vy jako policie víte kde bydlí náš gang?"
,,Ne" řekne bez emocí ,,ale pokud mi chceš něco říct tak do toho."
,,Né na to se nechystám" řeknu arogantně.
,, Nevadí, jednou se to dozvíme a všechny zavřeme." Řekne jako by nic.
,,A máte na nás vůbec něco?"
,, Jasně že máme. Třeba ta banka nám byla hned jasná.'' 
,,Jakto můžete vědět že za to můžeme my?"
,,Jako jedinej gang ve městě na to máte koule." Řekne jako by nás znal do jednoho.
,,Vy znáte víc gangů?" Nedokážu tomu uvěřit.
,,My známe všechny. Taky známe některá jména. Ale moc jich není."
,,Máte rodinu?" Zkusím co na něj zabere.
,,Jo mám" 
,,A máte je rád?" Začínám s citovým vydíráním, protože to my jde sakra dobře.
,,Jo mám je rád. A teď mi řekni co na mě zkoušíš jako že tvůj gang mě zabije když tě nepustím?"
,, Né nic takového. Já jen že já mám svoji rodinu taky ráda."
,,Ale podle našich informací máš jen bratra" úplně mě děsí co všechno o mě ví.
,,Ano mám jen bratra, a proto si ho dost vážím." Odmlčím se a pak pokračuju. ,,Ale teď už nemám nikoho" řeknu smutně.
,,Nedělej chudinku. Moc dobře vím že si teď přeješ abych umřel."
,, Myslím to vážně. A ano možná si to přeju, ale na tom teď nezáleží. Mám je ráda všechny. Všechny z našeho gangu. Jsou to moji kamarádi. Moje rodina. A mám je ráda. A moc mi chybí." Začnou mi slzet oči.
,,A co si myslíš, že tě pustím?"
,, Brácha mi vždycky říkal že policajti jsou krutí a já to nikdy nebrala vážně, ale teď chápu že měl pravdu."
,,Co policie je krutá? A to ti řekl mafián? To nemyslíš vážně. Hele o těchto lidech jako jsi ty a tvůj bratr vím všechno. A mě neoblafneš tím že tady budeš brečet."
,,Aha takže to že jsem se narodila do rodiny mafiánů znamená že nemám žádné city a emoce?"
,,Většinu času jsi vypadala bez emocí. Ale teď ti začíná nový život. Chápeš? Jednou až na to zapomeneš tak tě pustím na svobodu. Protože ti kterým říkáš rodina nejsou dobří lidé."
,,Nejsem malý děcko abych zapomněla na svoji rodinu. A upřímně si řekneme. Je mi jedno že nejsou dobří lidé, ale mám je ráda protože je to moje rodina. No a co že jsou vrazi, zloději, mafiáni, kriminálníci a bůh ví co ještě. Mám je moc ráda, protože je to jediná rodina kterou mám. A je mi úplně u prdele jestli někoho zabili. Ale rozhodně si nikdy od nikoho nenechám vymluvit že jsou DOBŘÍ LIDÉ!!!" Poslední větu skoro zařvu. Potom u mě propukne histerický pláč.
,,No tak, nebreč." Řekne konejšivě.
,,Strašně moc mi chybí. Všichni mi moc chybí. Ale hlavně brácha a můj kluk" dostanu přes slzy.
,,Jak se jmenuje tvůj kluk?"
,,Neřeknu!" Zařvu.
,,To jsem čekal." řekne klidně.
Po chvíli se trochu uklidním a vysmrkám se do papírových kapesníku které leží na stole.
,,Když už jsme u toho tak za tu banku můžu já. Je nechte na pokoji s bankou nemají nic společného."
,,Nevěřím ti že jsi vykradla banku. Sice netuším kolik ti je. Ale i tak moc dobře vím že by jsi to nedokázala." Řekne zírajíc mi do očí.
,,Tak to o mě nevíte asi dost. Protože jsem to udělala sama." Chvíli mlčím a pak když uznám že už o nic nemůžu přijít tak spustím.
,,Vlezla jsem tam ventilací. Hned potom co jsem se dostala tím bludištěm k sejfu tak stačilo jen naklikat kód." Řekla jsem s nezájmem.
,,A to mi říkáš jen tak? Jako kdyby jsi otevírala sejfi denně."
,,No i to patří do našeho výcviku. Ale tohle bylo lehký. Stačilo si jen zapamatovat tóny které zněli při stisknutí tlačítka. A bylo hotovo. Jako při hře na klavír." On jen zíral s mírně otevřenou pusou.