Slečna Mafián

26. Kapitola

Domů jsme jeli v tichosti. Martin měl stále kamenný výraz hráče pokeru. Celkem jsem se ho bála. Vystoupili jsme z auta a on si mě zase chytil za paži. Vyšli jsme nahoru a hned co po sobě zabouchnul dveře tak to začalo.
,,Byla jsi v té škole teprve hodinu!'' Zařve tak nahlas že ho museli slyšet i sousedi. Ale to ho neodradilo a pokračoval. ,,Uvědomuješ si že máš štěstí že tě rovnou nevyhodili?" Stále jsem mlčela. ,,Ten ředitel všechno o tobě ví. Ví že jsi utíkala před zákonem už dlouho, ale věřil že za to nemůžeš. Že za to můžou ti co tě vychovali. Nevím jaký názor na to bude mít teď!" Stále se dívám do země a mlčím. Doma mi tyhle průsery procházely lehce, ale tohle je těžší.

Nevěděla jsem si rady s tím co mám v takové chvíli dělat a tak mě napadlo změnit téma.
,,Jdu uvařit oběd" a už jsem pomalu odcházela z chodby když v tom.
,,To mi k tomu nic neřekneš?" Řekne už trochu mírněji.
,,Nemám co bych k tomu řekla" otočím se zpět na něj.
,,Třeba bych čekal omluvu." Já na to nic neřeknu a odejdu do kuchyně. On za mnou ještě přísně zakřičí. ,,Chci na oběd palačinky. Odpoledne všechno umyješ a utřeš. Potom ti dám seznam co máš udělat dál, protože musím jít taky někdy do práce. A tohle se už nebude opakovat, protože práce policajta není taková že si můžeš odejít kdy chceš" řekne a zaleze do svého pokoje i s notebookem. Nehorázně mě štve jak se pořád musí chlubit tím že je policajt.

Nalijeme si čistého vína. Vůbec neumím vařit. Nic. Možná vajíčka bych zvládla, ale on chce palačinky. Začnu se rozhlížet po poličkách jestli neuvidím nějakou kuchařku. Samozřejmě že se nezapomenu dívat i po nějakých věcech které by mi pomohli k útěku. Po chvílí úspěšně najdu kuchařku a začnu dělat palačinky.

Asi po hodině to mám hotové, ale nevypadá to nadějně. Jdu zaklepat k Martinovi na dveře. Z tama se jen ozve ,,Co je?" ,,Oběd už je hotovej" řeknu znuděně. Vyjde z pokoje a jde do kuchyně ke stolu. Já ho následuju jako nějaká služka. Dám mu na talíř a on se na to znechuceně dívá. Pak se podívá na mě ,,No taky si dej na co čekáš?" Já na to nemám moc velkou chuť když to vypadá tak jak to vypadá. Ale stejně si dám, ještě bych ho mohla naštvat víc než je.

Ochutnám první sousto a hned ho zase vyplivnu zpět. Martin taky ochutná, ale jeho sousto se dostane až do žaludku. Potom bouchne rukama o stůl a ostře řekne. ,,Ty nejsi ani schopná udělat tak jednoduchý jídlo jako jsou palačinky!"
,,Neumím vařit" řeknu jednoduše a propaluji ho svýma očima.
,,Ale měla jsi kuchařku. Vždyť to je to nejlehčí co znám."
,,Tak sis to měl udělat sám vole. Já nejsem žádná tvoje služka!!" Vyjedu po něm. A vzápětí dostanu velkou facku a hned potom druhou na další tvář.
,,Ty mi nebudeš tykat a už vůbec nebudeš mluvit sprostě!" Zařve na mě.
,,Tak pardon že neumím vařit!" Řeknu ironicky. Chytí mě za loket a táhne mě do mého pokoje. Zamkne za mnou dveře a řekne. ,,Vidím že si na tebe budu muset dávat větší pozor." A odejde.

V tu chvíli mi bylo jedno co si o mě myslí celá škola, ředitel, učitelé a nebo Martin. V tu chvíli jsem myslela na svoji rodinou. Jak moc se asi o mě bojí. Už se mi po nich stýskalo. Chtěla jsem domů, do skladu a né být zavřená v nějakém pokojíku 3x3 metrů.