Co ten kluk vlastně chce? [ LGBT+]

6.

,,Jsem rád, že tu jsi. Už máš všechno?''

,,Jo, mamka šla domů. Chceš s něčím pomoct?''

,,No, potřeboval bych nějakou kávu, ale žádná tu není.''

,,Mám ji doběhnout koupit?''

,,Ne, to je dobrý. Jestli se ti chce, tak skoč naproti k mému sousedovi. On ti tu kávu dá. Minule jsem mu dával tu svou. Alespoň se s ním seznámíš, docela se kamarádíme. Je tu nový.''

,,Fajn.'' Zvedl jsem se a šel přímo ke dveřím, na které jsem zaklepal. Poté, co se dveře otevřeli jsem málem omdlel. Tak tohle už vážně není normální. Končím. Vesmír si ze mě dělá šoufky.

,,Deane?'' Sledovali mě zářivě zelené oči.

,,Já, ehm, nebudu vás rušit. Nevěděl jsem, že tady bydlíte.'' Hleděl jsem do země.

,,Ne, počkej. Co jsi potřeboval?'' Zastavil mě.

,,Kávu. Šel jsem se zeptat, jestli nemáte kávu.''

,,Tak pojď dál. Nějaká se tu určitě najde.'' Pozval mě k němu do bytu a odběhl do kuchyně. Nebyl jsem si jistý, jestli tam mám chodit. Přišlo mi to jako ještě větší porušování hranic vztahu žáka a učitele.

,,Deane, jsi v pohodě? Nevím, jestli bychom si neměli promluvit o tom, co se stalo. Jen jsem ti chtěl říct, že od tebe nic nečekám a nic po tobě nechci." Křikl na mě z vedlejší místnosti.

,,Hm.''

,,Můžeme na to prostě zapomenout a předstírat, že se to nikdy nestalo.'' Vrátil se s kávou v ruce.

,,Děkuju. Kdybyste chtěl s něčím pomoct, stačí říct.'' Vzal jsem si kávu a chystal jsem se odejít.

,,Deane.'' Vzal mou ruku do té jeho.

,,Ne. Ne, na tohle fakt nemám. Já už tu kávu nechci! Nic se nestalo! Zapomeňte na to.'' Vrazil jsem mu kávu do ruky a běžel jsem zpět do bytu.

,,Deane, co se děje?'' Klepal na můj pokoj táta po tom, co mě viděl do něj vběhnout rychlostí světla.

,,Nic, chci být chvíli sám.'' Celým tělem mi proudilo čiré zmatení.

,,Musím do práce. Vrátím se večer. Jestli chceš, můžeš si sem někoho přivést.'' Zabouchl za sebou dveře a bytem se rozlehlo ničivé ticho. Neváhal a napsal jsem jedné z mých bývalých známostí adresu. Byli jsme kamarádi a docela jsme si rozuměli. To bylo přesně to, co jsem zrovna potřeboval.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se tam, kam se dostaneme pokaždé.

,,Promiň. Nevím, co to se mnou je.''

,,To je v pohodě. Můžeme to zkusit ještě jednou.'' Leželi jsme v posteli a hleděli do stropu.

,,Dneska mě to nějak nebere.''

,,Čistý návrh, ale možná to zkus sám s noťasem.'' Usmála se a začala se oblékat.

,,Jo, díky, že ses stavila.''

,,Deane, nerada tě takhle vidím." Věnovala mi smutný pohled a opustila byt.

V pokoji jsem ještě 2 hodiny zkoušel najít způsob, který by mi vyhovoval, ale nakonec jsem napochodoval k učitelovým dveřím.