Můj milý nepříteli (Stony)

Moře komplikací

Pod vlivem vášni jsem se nekontrolovatelně a nečekaně přibližoval ke Stevovým riflým. Po chvíli jsem se po něm už sápal a snažil se odepnout mu knoflík u kalhot. Už jsem to skoro měl. Avšak Steve pochopil že v této situaci to se mnou nepůjde jinak nežli rázně. Náhle mě od sebe odtrhl a já bolestivě spadnul na pravou ruku. Když jsem dopadl, hlasitě jsem vyjekl bolestí. V tento moment na záchody doslova vletěl Bruce Benner. Ten jeho zdešený pohled si budu pamatovat ještě dlouho.
,,Tony ježiš co se ....co se vám stalo? Steve?" Zeptal se Bruce s hrůzou v očích.
,,Tony! Tony! Zlato seš v pohodě? Tony mluv se mnou prosím." Vykřikl Steve a tentokrát už se opravdu rozbrečel.
,,Tony? Vnímáš mě?." Zeptal se Bruce s relativním klidem.
,,jjjjjaauu" Zachrčel jsem z posledních sil.
,,Vydrž zlato, už volám sanitku." Řekl Steve a začal mluvit do telefonu.

Bruce se na mě chvíli díval a poté co mu došlo, že mě Steve již po druhé oslovil "zlato" začal se na mě smát. V tuhle chvíli Steve položil telefon a řekl, že sanitka je tady zhruba za 5 minut.
Mezitím mi Bruce zafixoval ruku do co nejméně bolestivé pozice. Sotva Steve ukončil hovor co nejrychleji se dostal zpátky za mnou. Bruce mu uvolnil místo a sám se zvedl. Steve mě chytil za ruku a šeptal mi do ucha uklidňující slůvka. No Jo, to jeho věčný slovíčkaření už tady známe. Bruce se na mě znovu usmál. Klekl si ke mě a řekl: ,,Ty si ho přecejen fakt zasloužíš jako nikdo jinej." Vzájemně jsme se na sebe usmáli.

V dálce už byly slyšet houkačky sanitky. Já prostě jen zavřel oči a prostě se znažil neomdlet bolestí. Slyšel jsem Steva jak na mě mluví a cítil že mě drží za ruku, ale jeho hlas se pomalu ztrácel. Omdlel jsem.
Probral jsem se když za mnou přiběhl kdosi v oranžové bundě. Cosi na mě mluvil a já se pomalu dostával zase k sobě. Když už jsem byl dostatečně utlumen prášky proti bolesti na to abych aspoň trochu odpovídal, začal se mě muž v oranžovém vyptávat na základní informace. Většinu informací však zvládli poskytnout Steve s Bennerem.

Já odjel v sanitce do nemocnice a Steve s Bennerem nastoupili do auta a jeli za námi. Když jsme dorazili, chvilku jsme čekali až přijdu na řadu. Naštěstí to dlouho netrvalo. Dost možná jen kvůli tomu, že jsem jim tam omdlel, ale to je asi jedno. Otevřely se dveře a sestřička mi gestem naznačila ať jdu dál. S bolestivými výrazy ve tváři jsem se ani nevím jak dopocátel do ordinace. Doktor upřímně vypadal spíše jako někdo kdo na toto místo omylem zabloudil. Takže jsem na začátku jen doufal, že mi nezmrví zbytek život, který teď dostává nový směr. I přes tohle všechno jsme to s tím pochybně vypadajicím doktorem zvládli bez doživotních následků. I přes to že jsem byl stále naživu, chtěl jsem se z této příšerné ordinace na pohotovosti s ještě příšernějším doktorem co nejrychleji vypadnout. Vyšel jsem z ordinace a koukl se k recepci jestli tam nejsou kluci. Taky že tam byly. Jen tak tam stáli a nervózními výrazy vyčkávali co bude dál.
,,Hele vy dva, co tady tak stojíte jako solný sloupy?" Řekl jsem s úsměvem abych jim dal najevo, že mi až na ruku v sádře a pár hororových minut s pravděpodobným pacientem z Bohnic či Černovic který si říkal doktor, nic není. Teda pokud do toho nepočítáme moji momentální psychickou situaci, protože pokud ano, tak jediní kdo tady půjde do Bohnic jsem já a rádoby doktor.
,,Tony. Jsi v pořádku? Hrozně mě to mrzí. Nevím proč jsem se tak zachoval celý je to moje chyba." Snažil jsem se Steva zastavit zhruba uprostřed věty, ale on mě nenechal říct ani slovo dokud nedomluvil.
,,Jo Steve ty už si to nějak vyžehlíš když teda zrovna budem spolu." Řekl jsem trochu vyzívavě. Dal jsem si však pozor aby to nebylo až tak jednoznačné, ale beztak jsem věděl že to Bennerovy prostě muselo dojít.

Pomalu jsme odcházeli z nemocnice a radši bez v tuto chvíli zbytečných sladkých keců. Možná by mi ani nevadilo že by to někdo zjistil, ale jen kdybych nebyl ten kdo jsem. Ano, právě jsem asi pro spoustu z vás řekl úplnou kravinu. Dovolte mi to vysvětlit. Jsem ten kdo neví kdo je. Jsem skrytý romantik a nikdo to nevěděl. No dobře, už toho nechám protože už fakt nevím co jsem tím chtěl říct. No, radši se mě už na nic neptejte co se týká toho co se tady sakra děje. Jdeme radši o dům dál, jelikož si připadám jako nejzmatenější člověk na světě co se ztrácí i ve vlastní teorii kterou nechápe ani on. Dobře. Dobře. Teď si ještě vzpomenout kde jsme skončili....

.,Takže...." Benner najednou nepřirozeně snížil svůj hlas. A následně se podíval na mě.
,,Už to tak asi nějak bude." řekl jsem tak nějak opatrně i přes to že už jsem byl s myšlenkou že jsem se vážně zamiloval do chlapa, tak nějak už dávno smířil.
,,No vy mi děláte radost." Oznámil k mému překvapeni Benner jeho velmi pozitivní názor na momentální situaci. Poté nás oba chytil kolem ramen a my šli dál.
,,A Bruce kam to jako vlastně jdeme?" Zeptal se Steve. A já přikývl jelikož jsem vlastně taky absolutně neměl tušení kam se to řítíme.
,,No přece k tobě domů Tony..."
,,No ale lidi já nevím jak to s tou rukou sám zvládnu...já už doma nemám žádnou Pepper co by se o mě starala.." Řekl jsem trochu s obavami poněvadž mi došlo že to asi úplně sám nezvládnu. Instinktivně jsem se podíval na Steva aniž bych si to v tu danou chvíli pořádně uvědomoval.
,,Tak já se k tobě stavím když budu mít zrovna čas. Rád ti pomůžu a vlastně je tohle celý moje chyba, takže aspoň z malé části splatím svůj dluh." Sdělil nám Steve svůj plán nebo...názor či co. Benner nás opět chytil kolem ramen.
,,Tak vidíte vy dva. Nakonec si to všechno urovnáte a budete spolu." Poté co domluvil nás oba si k sobě přitiskl.

Možná bych už se vážně mohla krotit😂. Co jim provedu prostě už možná ani nechci sama vědět...

Každopádně ano vím, ze začátku to vypadá asi fakt přehnaně ale taková už prostě jsem😊 Nebojte všechno dobře dopadlo. Aspoň pro zatím🤔

Takže děkuju za každé přečtení, reakci a tak