Můj milý nepříteli (Stony)

Všechno jednou končí

Když mě trochu přešla bolest a nechuť žít, začal jsem se připravovat na cestu. Dal jsem snídani a čaj. Hodil jsem přes sebe bundu a vyrazil jsem. Ještě jsem si na cestu uvařil kafe. Cesta a čas ubývali z mého zorného pole. Když jsem přejel kopec už jsem viděl nemocnici. Stejně jako včera jsem se ocitl v arealu. Akorát bez opory. Musím říct že by se hodila. Na recepci mi stejná slečna jako včera řekla, že Steve před pár minutami přijel ze sálu a že mě tam může pustit pokud mám pocit že to zvládnu. Řekla že by bylo hezké, aby tam někdo byl až se probudí. Souhlasil jsem. Doprovodila mě na jednotku intenzivní péče a poručila ať si vezmu zelený plášť. Pustila mě dovnitř.

Viděl jsem ho. Všude spousta pípajících přístrojů a hadiček. Ani vám radši nebudu říkat odkud všude vedly. Když jsem se dostal z toho původního šoku, sedl jsem si vedle něj. Dospával narkozu. Měl zaveden dren v noze odstávající hnis. Zlomená levá ruka v sádře. Pod tričkem bylo vidět že má zalepenou část břicha. Ztěžka oddychoval a byl úplně bledý. Chytil jsem ho za ruku. Chtělo se mi brečet. Tak moc. Jeho domlácený obličej ve mě vyvolával spoustu nepopsatnych emocí. Chvíli jsem tam sedél jako hromádka neštěstí a marně doufal že se Steve probudí a bude naprosto v pořádku. Nechtěl jsem si stále připustit že by se mu mohlo něco stát. Asi jsem to všechno nedokázal pobrat. Pomalu jsem začínal ztrácet naději že se probere.

Měl jsem opět slzy na krajíčku. Červené zarudlé oči plné smutku a bezmoci udělat něco abych mu pomohl. Pokud mě něco uklidňovalo tak to, že jsem stále slyšel jak oddychuje. Smutek jak supy krouží nad městem a já beznadějně doufám téměř v zázrak. Držel ho stále za ruku. Z ničeho nic jsem ucítil mírný pohyb ruku kterou jsem držel. Pohladil mi prstem moji dlaň. Přitom pomalu oteveřel oči a ztrápeně se na mě usmál. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Byla to realita. Teď a tady se Steve probudil a usmál se na mě i přes ty bolesti které ho pravděpodobně doprovázely každou vteřinou. Byl to vzácný okamžik. Steve pomalu a tiše promluvil.
,,Ehh ahoj. Jsi to ty Tony? Ztěžka se mě zeptal.
,,Aaano jsem to já. Já já proboha. Jak ti je?" Byl to obrovský nával nemoci.
,,Nechci tě zbytečně zatěžovat svyma bolestma. Věděl jsem že to nedopadne dobře ale musel jsem. Pro tebe." Řekl tiše a přitáhl si moji ruku k sobě.
,,To si nezasloužím. Nemusel jsi. Já bych nějak zvládl ...děkujjju" Řekl jsem a setřel si slzu.
,,Hlavně už nebuď jak malá ubrečená holčička. Musíme být furt silný jak silnice." Zavtipkoval Steve s bolestí v očích.

Někdo zaklepal na dveře od pokoje. Do pokoje vešel doktor. Stejný kterého jsem viděl na chodbě.
,,Takže pánové, pan Rogers má za sebou náročnou operaci. Musím říct, že od anesteziologa mám zprávy že jste si prý vedl během operace naprosto ukázkově. Uvidime co bude dál. Teď už se budu muset věnovat jiným pacientům. Máte někdo nějaké otázky?" Poté co se doktor zeptal, šel jsem k němu a oba jsme se natočili bokem od Stevovi postele. Doktor poté beze slova odešel.

,,Vidíš zlato. Prej sis vedl ukázkově." Řekl jsem a on se mi zahleděl hluboko do očí.
,,No skvělí ale je mi hrozně a taky mě čeká další operace. Ještě vážnější než tahle. A ke všemu je mi strašně blbě. Nechci tě tu nechat zlato. Cítím ale že tohle nebude tak asi úplně moje volba. Chci čas trávit s tebou. Cítím že ho není moc na zbyt." Řekl a opět se usmál. Já se znovu rozbrečel. Snažil jsem se to v sobě dusit ale nešlo to. Hlavu jsem vložil do dlaní a nevěděl co mám dělat. Steve po chvíli chytil za ruku a snažil se mě utišit. Takovou beznaděj jsem ještě nezažil. Za pár okamžiků jsem se precejen vzchopil.

Trávil jsem s nim veškerý svůj čas. Povídali jsme si snad úplně o všem. V jednu chvíli jsem utišoval já jeho a za pár minut zase on mě. Krásné chvíle to byly. Večer jsem musel jít domů tak jsem mu dal aspoň pusu na čelo. On se na mě opět podíval tím svým hlubokým pohledem do očí. Nechtěl jsem odcházet ale nedalo se nic dělal. Prostě jsem musel.