Můj milý nepříteli (Stony)

Opět drama?

Steve byl celý omlácený tak jsem ho držel a hladil. Náš tým však přijel až neočekávaně brzo. Když se otevřeli dveře, zrovna jsem Steva libal. Takže nás všichni viděli. Byly jsme odhaleni. Teď už není cesty zpět. Steve ztěžka dýchal. Nejsem si jist zda se to dá nazvat dýcháním. Postupem času se z toho stal spíše sípot. Když náš tým vešel na ty zachody, Steve se na mě z posledních sil podíval očima zaplavavýma slzami. Dal jsem mu pusu na čelo. Mezitím Nick Furry zavolal do nemocnice. Zbytek týmu se staral o zelnoočku. Já začal brečet. Steva jsem ještě více sevřel a šeptal že to určitě dobře dopadadne. Pepper si klekla vedle nás. Také Steva hladila. Miloval jsem ho a moc. Byl jsem neuvěřitelně smutný. Nechtěl jsem ho za žádnou cenu ztratit. Za chvíli konečně přijela sanitka. Steva naložili takřka beze slov. Když jsem se zeptal zda mohu jet s nimi, jasně mi řekli že pokud nejsem rodina tak ne.

Museli jsme tedy jet autem. Usoudil jsem že není nelepší po takovém šoku řídit. A hlavně Furry. Nabídl mi že mě tam vezme. Já rozhodně souhlasil. Sedli jsme do auta mířili do nemocnice. Takhle nervózní a smutný jsem ještě nebyl. Celý jsem se klepal. Tedy aspoň vnitřně. Moje srdce mělo v plánu vyskočit krkem ven a opustit mě už navždy. Když už jsme se blížili, přecejen se mnou pan Furry taky promluvil. Taky to pro něj bylo těžké.
,,Tony, vy mě opravdu nepřestáváte překvapovat. Jste obrovsky silná osobnost a obzvláště teď, když je špatně by jste si to měl nejvíc uvědomovat. Vy nejste hrdina kvůli kusu plechu ale kvůli vaši ojedinělé osobnosti." Řekl mi s pokorou můj šéf.
,,Děkuju. Vážím si toho. Asi ale nejsem v takovém stavu abych si to dokázal nějak hlouběji uvědomit. Je to strašná situace. Když si uvědomím, že to udělal, aby mi pomohl. Cítím se hrozně provinile. No, uvidím co řeknou. Tedy pokud něco řeknou." Řekl jsem když už jsme vjíželi do areálu nemocnice.
,,Takže Tony. Teď už nezbývá než vám popřát hodně štěstí. Vy si to zasloužíte. A pomatujte že náš tým je zde pořát pro vás." Dopověděl a usmál se na mě. Pokusil jsem se úsměv mu oplatit. Jenže můj úsměv byl ztrápený. Rozloučil jsem se, poděkoval a opustil auto. Opět už nebylo cesty zpět. Obával jsem se toho pekla co mě čeká. No nic. Vstoupili jsem tam. Hned jsem se začal vyptávat rovnou na evidenci. Když se mnou mluvila sestra, zrovna okolo nás šel doktor o kterém mluvila. Oslovila a poprosila zda by mě nemohl informovat.
,,Takže pane Starku váš kamarád momentálně leží na jednotce intenzivní péče. Víte...s největší pravděpodobností ho budeme muset operovat. Nemyslím si že je v pořádku, abyste tam za nim chodil. Mohl byste utrpět šok. Možná zítra. Už budeme vědět víc. Má hromadu vnitřních poranění a to je bohužel horší." Řekl pokorně a svěsil hlavu. Cítil jsem jak mi začínají rudnout oči. Poděkoval jsem mu za informace a odešel jsem. Neměl jsem sílu už vzdorovat. Tentokrát už příště ne. Musel jsem zavolat taxi, neměl jsem čím odjet
Když jsem se dostal domů, neměl jsem sílu vůbec na nic. Bolelo mě žít. Věděl jsem že jsem slíbil že budu tým informovat. A Pepper samozřejmě také. Po pár minutách jsem sebral odvahu a vzal do ruky telefon. A už jsem volal.

Rozhovor s týmem
,,Haló, jsi to ty Tony?" Zeptal se hlas někoho koho jsem nedokázal hned identifikovat.
,,No neříkej Sherlocku..." pokoušel jsem se být vtipný. Nešlo mi to.
,,Čau, tak co? Co Steve?" Řekl se soucitem a já v tu chvíli poznal že je to Bruce.
,,No nic moc. Jel jsem do nemocnice a ...eh řekli mi že má spoustu vnitřních zranění. Ehh půjde zítra na operaci." Řekl jsem pomalu a smutně. Snažil jsem se bránit breku.
,,To je mi hrozně líto. Určitě to zvládnete. Jste silný osobnosti. A je tady Pepper tak já ji to řeknu pokud ti to nevadí." Řekl. Já mu dovolil oznámit to Pepper. Bude to tak jednodušší....tedy aspoň pro mě. Potom mi Bruce sdělil pár rádoby utěšujících slov. Vážně to moc nepomahalo. Ani jsem to nečekal. Po chvíli jsem tedy hovor položil.

Srdce mi stále bušilo, jako závodníkům maratonu. Hlavu jsem do dlaní a přemýšlel co mám sakra dělat. Snažil jsem se nepodléhat pocitu že potřebuji alkohol. Avšak se mi tak trochu vymklo z rukou. Z lednice jsem vytáhl zatím ,,pouze" láhev bílého vina. Sedl jsem s ní na gauč a zapnul televizi. Šlo o jednu z těch naprosto debilních komediálních seriálů, kde vám dokonce i určují kdy byste se měli smát. V hlavě jsem začal polemizovat, jak to mohlo mít takový zisk.

Láhev vina byla najednou někde úplně jinde. Samozřejmě že byla ve mě. Tak jsem začal pomalu ale jistě ztrácet kontrolu nade mnou a nad okolním světem. Dopotacel jsem se pro další láhev. Abych pravdu řekl, ani nevím čeho láhev to vlastně byla. To mi v tu chvíli bylo ale samozřejmě jedno. Takhle čas plynul a lahve mizely. I když to asi bude znít šíleně, jsem si jist že tohle jsem v tuhle chvíli potřeboval. Ani nevím jak jsem se dostal do postele. Fakt by ne zajímalo jak jsem v takovém stavu mohl dostat do ložnice ve druhém patře. No, ráno jsem v posteli byl takže jsem se tam asi musel nějak dostat. Některé otázky zkrátka vždy zůstanou nezodpovězeny. Probudil jsem se a strašně mi třeštila hlava. To ráno pro mě tak celkově bylo jako by u mě někdo stál s pistolí namířenou na moji hlavu tak dva centimetry ode mě. Čekala mě cesta do nemocnice. Rozsudek pravděpodobně nevratný.

Ahoj všichni. Vítejte u další kapitoly téhle šílenosti. Začíná to poměrně gradovat nemyslíte? Ne? Tak asi ne no...😂

Jelikož mi v Brně máme právě prázdniny, je možné že snad budu vydávát i snad trochu normálně. Kecám. Nebo možná ne, ale ta pravděpodobnost je stejně velká jako ta že udělám maturitu z matiky, tudíž nulová ...no znáte mě

Každopádně díky za všechny vaše reakce a tak. Však to znáte hvězdička koment a tak 😎😂