Můj milý nepříteli (Stony)

Složité přípravy do tohoto století

Když jsme se dostali ven ze sídla, brali jsme to rovnou k autu.
,,Kde to teda chceš koupit?" Otázal jsem se Steva ohledně toho oblečení.
,,Co já vím...řekni nejdražší obchod s oblečením co tě zrovna napadne. Chci si to teda pořádně užit když už jsi mě dokopal kapánek pozměnit image regulérně poprvé za sto let." Sotva Steve domluvil, nastoupili jsme do auta.
,,Jo a ještě jedna otázka tu čeká na tvoji odpověď. Chceš zas řídit tohohle krasavce.?"
,,V řízení krasavců se vyžívám. Když už tak teda pořádně. Snažím se aspoň trochu žit jak ty. Dobře, uznávám je mi to moc nejde, ale já si tyhle okamžiky snažím užívat co nejvíc to jde." Řekl Steve a propletl naše prsty mezi sebe. Následně se naklonil a vzal si kličky z mojí druhé volné ruky. Tak já bez dalších řečí nastoupil do auta a sledoval ,,mistra" při práci. Jak už jsem vám říkal před tím, Steve je ten typ člověka, který s vámi za jízdy nepromluví ani slovo. Ale když nastartoval, on sám si uvědomil že vlastně nevíme kam chceme jet.
,,Tak kam teda doporučuješ jet na lov pár kusů hadrů?" Zeptal se Steve pozitivním tónem.
,,No pokud teda chceš něco drahýho a samozřejmě i kvalitního jak jsi mi před chvíli kladl na srdce tak co třeba Ralf Lauren?"
,,Pro mě za mě. Poslední dobou ti docela věřím tak na to kdyžtak škaredě dojedu. Když už jsme u toho ježdění, dáš tam prosím navigaci." Poprosil mě Steve o zapnutí navigace. Přiznám se že u slov ,,když už jsme u toho ježdění" to ve upřímně trochu hrklo ale nakonec jsem to ustál a nic jsem neřekl. Splnil jsem Stevovi požadavky o zadání navigace a my konečně vyrazili.

Po cestě k obchodu jsme spolu samozřejmě nepromluvili ani slovo ale o tom důvodu už jsem zde hovořil víc než jednou a potřetí to už slyšet nepotřebujete. Když jsme opět dorazili na místo, já se snažil trochu spěchat protože už se začínalo stmívat. No a taky se nějak extra nevyžívám v bůhví jak dlouhém nakupování. Za všech těchto okolností jsme vyrazili vstříc obchodu. Upřímně, asi neznám moc lidí kteří nakupovali v kamenných obchodech pokud mají podobný problém s nakupováním jako já, ale jak řekl jeden evidentně moudrý, co už. Steve vyndal klíče a z nějakých pro mě neznámích důvodů se na mě poněkud...řekněme zasněně podíval.
,,Tak jdeme na to?" Zeptal se mě Steve a pohladil mě po vlasech.
,,Mimochodem, chci abys věděl že vím jak moc ty nerad nakupuješ a já to taky nějak zvlášť nemiluju takže se budu snažit těm podmínkám vyhovět. Nicméně, trochu problém je že já když si mám něco koupit sám sobě tak tam bez tak strávíme mladí." Dodal Steve a vyšel z auta. Abych byl upřímnej, fakt sem hrozně nechtěl jít, ale tak nějak jsem chápal že už jen pro to že jsem to navrhl já, musím tak jít i jdyby padaly trakaře. Pomalým tempem jsem se dostal ven z auta a šel za nervózně stojícím Stevem.
,,No Steve, zatím jako moc nevypadáš že bys do toho nakupování šel s nějakou obrovskou nechutí, jak si mi tady podle všeho před pár chvilema líčil." Řekl jsem udiveně.
,,Ne, já se omlouvám. Není to tím že bych tam chtěl trávit miliony světelných let, jen jsem prostě pořádně nezměnil civilní oblečení a ke všemu tam jdu s tebou. Takže je to pro mě poměrně zajímavá situace nebo jak to říct."

Vím že je to možná zvláštní postup, vzhledem k tomu že do podrobností probírám to co se delo před tím než jsme vkročili do onoho obchodu ale...nic moc se tam nedělo tak jsem se rozhodl, vám to zkrátit. Konec konců, koho by nějak extra zajímala každá extra podrobnost toho jak si sto letej chlap kupuje pooprvé po sto letech kus oblečení... no dobře, teď to možná může vyznit docela zajímavě to přiznávám, každopádně nic zas tak utra zajímavýho tam teda nebylo. Prostě jsme tam vešli, Steve dvakrát sáhl po něčem co bych zkrátka a dobře nevystál ani kdybych moc chtěl, následovala mírná a poměrně rychlá výměna názorů. Do třetice všeho dobrého, Steve díky bohu sáhl po něčem, v čem ho mohu s klidným svědomím pustit do dnešního světa, aniž by na něj každý druhý soudný pitomec, kterého potkáme na ulici, koukal vražedným a zároveň zmateným pohledem. Další výhodou potom vlastně je i to že by nás vlastně lidé na ulici nemuseli poznávat kilometr na dálku, což se hodí v každém případě. No, ihned jak jsme se Stevem vybrali cosi, v čem Steve může podle mě celkem bez obav vyrazit do ulic dnešního světa, já mu to zaplatil a my oba jsme byly s radostí z obchodu pryč jako rumová bábovka na setkání anonymních alkoholiků. Ptáte se co si teda vlastně ten můj blazinek koupil? No já osobně teda pochybuju že se na to ptal ale co už když vám to tak jako tak řeknu. Steve si vybral poměrně nekomplikovaný tmavě modrý kabát. Chtěl k tomu i šálu, ale na tu jsem mu řekl že by vypadal až moc teple a to my si v této době rozhodně dovolit nemůžeme. Už tak jsme ,,podezřelý" dosti lidem. Prakticky polovina lidi se kterými se setkáváme, možná mají tušení že něco je jinak než dřív. Ať už je to pravda nebo ne, musíme se chovat relativně opatrně. No prostě, šálu jsem mu po domluvě nakonec rozmluvil. Ne že bych mu diktoval co má nosit a co ne, ale jak říkám pořád dokola, musíme si dávat velký pozor. Tedy aspoň zatím. Zkratka a dobře jsme nakonec odešli z obchodu oba maximálně spokojeni o což hlavně šlo. Když jsme vyšli, venku byla už skoro úplná tma. Tak jsem se podíval na čas abychom byly v obraze.
,,No Jo zima už se prostě blíží. Teď bude sedm. Chtěl jsem ti ještě dopřát tu večeri. Ona to původně mělo bejt kafe ale když už jsme to tak nádherné nestihli tam toho hodlám využít." Oznámil jsem Stevovi plány na večer.
,,Proč ne. Mohlo by to být vhodné rozptýlení od toho všeho co se zase dělo. Myslím že, si to po dnešku opravdu zasloužíme." Řekl Steve poměrně sklesle a po té se zadával do země. Bylo na něm vidět že se toho snaží nějak zbavit ale byl to pro něj šok. Pro mě taktéž ale on má asi spíše velkej strach o mě, což mě na jednu stranu těší že pro něj fakt něco znamenám. Ale na drhou stranu, kdyby se mi třeba něco stalo, což v našich životech a "povoláních"není až tak nemožné, dost by ho to vzalo. No, to už radši nebudu dal rozebírat protože to bych pak mohl psát knižku mého "filozování".

,,Tak vzhůru do auta. Ne že bych někam spěchal, ale mám celkem hlad. Nicméně, ať už si dám sebevětší porci tak je jasný že dneska to bude teprve předkrm." Pokusil jsem se nějak lépe naladit chudaka Steva který byl i přesto dosti skleslý.
,,Ty vole, co se ti zase stalo? Já pro tebe dělám to co jsem nikdy pro nikoho nedělal. Chápu že seš složitěj, počítal jsem s tím. Respektuju to ale já se snažit neprestanu. Jsi pro mě úplně všechno a já chci abys byl šťastnej. Ale už dost keců. Pojď, jdem se najít. Třeba se budeš chovat aspoň trochu líp." Řekl jsem, vzal jsem Steva za ramena a konečně jsme vyrazili k autu. Steve už ani nic neříkal protože asi věděl že bych už zase zbytečně mluvil. No, dnes už je pravda že mluvení bylo až až. Další pravda je že dnes k tomu teda byl docela velkej důvod. Nicméně tohle všechno jsme zvládli docela elegantně a stejně elegantním způsobem jsme si to padili do auta. Když jsme dorazili k autu, Steve konečně promluvil.
,,Tony, můžeš řídit ty prosím? Já už toho mám dneska docela po krk, mimochodem nejsem moc zvyklej nějak moc jezdit v autě." Vysvětlil mi Steve svůj důvod proč nechce řídit.
,,Jistě Steve. Když nechceš tak nechceš. Pro tebe vše." Prohodil jsem a jako vždycky nenápadně mu prohrábl vlasy. Bez dalšího ztrácejí času jsme vyrazili do restaurace.

Po sto letech už je ta Silvie nečekaně zpátky a otravuje s další kapitolu.😎

Ano, ještě jsem se na to vážně nevykašlala jen už mám zase zpoždění jak prase. Já a čas rozhodně nejsme kámoši jak jste si mohli všimnout.

Ne, každopádně. Nechápu jak to ale během minulého týdne jsme společně dovršili 3 000 což je pro mě možná až neuvěřitelný. Šla jsem do toho že budu ráda za 500 a pak tohle...jsem strašně ráda za to že to ještě někdo čte.❤️

Už nějakou tu dobu mám v plánu to nějak ukončit ale moc se mi to nedaří.😅Ale když se podívám na ty čísla, nechci končit.

Děkuju moc za vás všechny a snad se vidíme u další kapitoly která bude ...pro některé moc zajímavá😏😂